Ať chvála, čest a vítězosláva
zazněje trůnu Boleslava
po celé vlasti, po Čechách,
a jeho orlice ať skvělojasná
se jako hvězda skvěje čarokrásná
a svítá po všech dědinách.
Živ zda miláček je můj
se táže duše má,
smutek srdce strašlivě
mi želem probodá.
Vítán buď mi, synu můj,
z boje, kde ti zkvětla sláva.
Zasloužený ti podává
matka vavřín. – Pohled svůj
povyjasni, reku, kníže!
V odměnu za války tíže
přestol otců svých si měj –
sám na trůně zasedej!
Své štěstí bůh posílá sám;
již obrať svoje líce k nám:
na trůn svých otců dosedej
a v míru slávy požívej!
K vladařskému nastolení,
národe můj, bez prodlení
spěju, an jsem dokonal
boj, co bratrem zplamenal.
Asika jsem zuřivého
voje Oty potřeného
navždy branně pokořil, –
pýchu cizou rozbořil.
Panství svoje až ku Matru,
mezi Důnajem až k Tatru
rozešířím mocí svou.
Slyš, můj lide, vůli mou:
samopánem své koruny
nastolím se na své trůny,
jako kníže váš a pán
svých od národů uznán. –
Nuže tedy slib mi dejte,
poslušenství přísahejte!
Samopánem své koruny
dostup, pane, na své trůny,
jako kníže náš a pán
svých od věrných milován.
Jenom tebe uznáváme
za pána svého
jediného:
poslušnost ti přisaháme!
Hle, to pyšné počínání:
výhost matce dává syn,
rodinného upoutání
znovu trhá jeho čin!
Zklamaného radování
jasnou kněžnu jímá žal,
hle, jak bledne v umdlévání,
že jí kníže výhost dal.
Neštěstí to poznové
sesílají bohové;
jeví hněv a jeví zlost –
učiň, paní, jim za dost!
Mluv, jak smířiti je mám?
ráda všecko vykonám!
Splň, co ústo slíbilo
křesťanu, kdy hrozilo:
nechať vězeň v žertvu dán,
bohům je obětován!!
Bohům nikdy jsem nelhala;
velebím jich velkomoc.
Chci by žertva jim se dala
vděčně za jejich pomoc.
Hned ať křesťan zrádný padne
za nás všecky v žertvě ladné,
jak to káže jasný duch,
by se smířil války bůh.
Krve proud mi v ňadru chladne
bez Milína srdce vadne:
on je poklid můj a ruch;
zda mi ho navrátí bůh!?
O zůstaň, zůstaň!
Ach, můj milý otče, drahý,
zapuď zlobu hněvivou,
k ňadru přiviň dceru svoji
stejným bolem sklíčenou!
K otcovským tě prsoum vina
žehnám dceru jedinou,
spěchám však, abych hned splnil
službu mi uloženou.
Mluv, co proč se strachuješ?
Život čí obětuješ –
pověz, pověz, otče můj!
Zbojníka nic nelituj!
Žertva bohu nutna jest:
křesťana, tu netvoru,
za to, že nám odporu
klad, zastihne trest!
Pověz, otče předrahý –
kdo zajatec je neblahý?
Milín!
Ha!
Zděšena
výrokem
hle dcera šílená
za lotra plápolá;
šalba tě,
plode můj,
ve zkázu pojímá:
a hřích je litost tvá!
Ach, zlá tě otče obklíčila
přeludu slepota.
Oh, kdyby jeho krev se lila –
to smrť by byla má!!
Života onť mého záře,
v které spása moje zkvětá;
s Milínem chci v potu tváře
snášet strasti toho světa!
Mírni, otče, hněvy své:
v Milínu je žítí mé!
S očí pryč, nevděčné dítě,
v lůně matky nežehnáno,
v hanebné jsi padlo sítě –
otcem budiž neuznáno!
Milín svolal boží hněv,
svou vyleje za to krev.
O raděj vezmi dítě svoje
a krev vylévej spíše mou,
jen Milína chraň – blaho moje –
tě tvou zaklínám šedinou!
Tvůj pláč a všecky nářky tvoje
již neohluší duši mou,
byť zoufalosti celé roje
mi vlály nade šedinou.
Zde vůle je boží dlužno dbát;
ty sama ho máš obětovat.
Ach, otče, potěchy rač mi dát
a smilování své popřát!
Točte se kolem;
strání a dolem
Svantovít
slaven jest!
Zrádného lůže
v žertvu se může
krev vylít
na počest!
Točte se v kůru!
Píka se vzhůru
pozvedá
vysoko,
v boji co litě
v ňadro se hbitě
zabodá
hluboko!
Jatého zde si
Milína máš:
Sama ho bohu
za oběť dáš!
Milíne, Milíne!
Slavíno!
Život svůj že jsem nabýval v tobě
okřívám v těle zachvělém –
na shledání v úpěnlivé době
mi budiž smrti andělem!
Jak jsem blahá v nešťastné chvíli,
že, spáso, tebe zase mám:
s tebou k jedinému spěju cílí –
a v lásce hrob si nalezám.
Hle, dcera šalbě zaprodána
mi hanbu šle na hlavu mou,
buď s křesťanem obětována – –
již ruším lásku otcovou!
Aj co vidím – tak se plní vůle má?
ještě krev netekla bohu souzená?
kdo se vládným zdráhá rozkazům?
Zlý nevděčné dcery nerozum!
Oběti na cestu ducha sílí
a již zpupný plod po vůli své
a ze trestu smrti osud sdílí;
k lotru že se láskou vinula,
v tajném spolčení utonula.
Běda otci nezdárného dítěte, –
jemuž v rukou dcery blaho nekvěte!
Svém na srdci hádě’s odchoval;
čas je, bys i je obětoval!
Zhyneš rodu odcizené plemení,
zhyne vše po tobě světem znamení;
myslí trávilas pokaženou
otce – kněžnu, dobrodějku svou!
Oběti ku činu spějte žrecové – –
sama shlížet chci na dílo krvavé:
dvoji v žertvu lejte krev,
by se zvrátil boží hněv.
Oběti ku činu spějte žrecové,
dvoji v žertvu lejte krev,
by posvátné tryzny dílo krvavé
boží odvrátilo hněv.
Ustaňte! Nezvratná mi v duši víra
se vzňala, bůh že tvůrce všehomíra
nežádá lidu za oběť. –
A proto lidu kraje poklidného
ukládám, zvyku nelidského
se střežit, přísně na pamět!
Pouto rekovo zahoďte!
Na svobodu je provoďte!
Soud, kde já pronáším nad životem –
bez viny nepoteče krev – –
bohů vašich byťby smrti hrotem
mě sklát pospíchal krutý hněv.
Neleká mě svým rachotem
ni Perun ani jeho řev!!
Poslušně co bohem zasvěceno
nesmí porušit lidu moc;
rouhače buď srdce vypleněno
a vrženo ve pekel noc!
Slyš nám božstvo pohaněno
své hněvy ssílá na pomoc!
Ukrutným, co knížetem tě zvali,
jsi lásky pěkný důkaz dal;
naše trapné zapudil jsi žaly
a nám se dobrým otcem stal.
Kéž by tvůrce v nebes dáli
všem sklíčeným tě zachoval!
Ukrutným, co knížetem tě zvali,
jsi lásky pěkný důkaz dal;
naše trapné zapudil jsi žaly
a nám se dobrým otcem stal.
Svoboden pokácím toho, králi,
kdo lásce tvé by zpečoval!!
Hrůza!slyšte!
věční bozi
odštěpence
skláti hrozí.
Blesky, hromy
zkázu hněvem
na pohromy
ssílají.
Zajaté jim
nenechejme,
bohu oběť
dáti spějme:
kdo se vzpírá,
jako zlého
hada, štíra
skolí nůž!
Hrůza! slyšte,
rota hrozí
nás utratit,
bůh pomozi!
Sílu hromu –
lidu zlého
na pohromu
dejž nám bůh!
Nevinného
žítí chraňme,
bojovati
neustaňme.
Všehomíru
mocný pane,
zlém ve víru
s námi buď!
Mocných bohů hněv se leje
proudem blesků ohnivých,
otvírá se do veřeje
jícen pekel hněvivých!
Odtuď pryč, kde bohů trest
soudem nad rouhači jest!!
Otvírá se do veřeje
nebe hledem hněvivým:
modly tresce v oblíčeje
hromobleskem ohnivým.
Spravedlivo nebe jest;
pohanu buď zkáza, trest!!