VY STÁLA JSTE NA ROHU ULICE...

VY STÁLA JSTE NA ROHU ULICE...
Vy stála jste na rohu ulice, já viděl, jak zrak Vám plane, i řekl jsem „slečno“ Vám zdvořile, a Vy na to chladně zas „pane“. Nu ovšem – vždyť jsme se hněvali, což měla jste jiného říci! Vám slušelo, šátek z batistu že vzdorně jste přitiskla k líci. Byl večer tak tichý, my zřeli jsme, jak stále více se stmívá a jak se na nás z oblohy bledá zář měsíce dívá. Pak přišly ty obvyklé otázky, jak jsme se po ten čas měli. Já řekl jsem „dobře“ chladně Vám, a rty Vaše „též dobře“ děly. Dál šli jsme tichou pak ulicí a mluvili spolu jak dříve, 9 jak bychom se nebyli hněvali, já patřil jsem v oko Vám snivé. Já mluvil jsem o bouři života a o svém utrpení, jak radost a láska často tak se v trpkou bolest změní. Jak otráví přečasto klamu jed sny naše nejkrásnější, jak plamenná touha po štěstí v nás nikdy se nezkonejší. Jak ve Vaše spěchal jsem objetí tmou bouře a hrozivým mrakem, jak bolí mne, že jste přijala mne tím svým chladným zrakem. Dál šli jsme a zřeli mlčky zas, jak stále více se stmívá a jak se na nás z oblohy bledá tvář měsíce dívá. Tu byla jste beze slov; cítil jsem, že srdce Vám příliš je teskné, 10 a zřel, jak v modrém oku Vám se soucitu slza již leskne. Pak řekla jste štkajíc: „Ó, nemluv již dál, vždyť tebe jen duše má žádá, skloň šíj svou již v mé objetí, vždyť víš, že mám tě tak ráda!...“ 11