SNAD AŽ BUDU VE HLOUBI ZEMĚ SPÁT...

Jan Spáčil-Žeranovský

SNAD AŽ BUDU VE HLOUBI ZEMĚ SPÁT...
Snad až budu ve hloubi země spát tak sám jako v hlubinách moře, jak zrno jen ve brázdě věčnosti, prost běd všech i muky a hoře: Tu myslím, že jako vzdálené přec hlavou mou potáhne snění o všem, proč plesal a plakal jsem kdys v divokém života vření. Že smutní a mlčící stínové těch, jež jsem miloval v žití, mou lebkou potáhnou pomalu, že na rtech mých úsměv se vznítí. A až se pak přiblíží v řadě té stín Marie drahý a milý, mé srdce snad naposled zatluče a hrob můj se zachví v tu chvíli. Pak vypučíš v růži krvavou, ty v srdci mém hluboká ráno, a na každém listu růže té jen „Marie“, vím, bude psáno. 17

Kniha Výše a propasti (1909)
Autor Jan Spáčil-Žeranovský