Hle, nad Pisou již den se uklání,
a Giotto v práci – plamen na skráni.
Již složil štětec z ruky umělé
i tvůrčí žár mu doplál na čele.
A v okně stanuv tiše zadumán
zří, jak se davy pestře valí z bran.
„Zda přijde dnes? Již pozdní hodina,“
tak na milenku Giotto vzpomíná.
A co tak sní, tu – zraku nevěří –
muž neznámý mu stanul u dveří.
Zří Giotto v šeru zrak mu planouti
a na klobouku – péro kohoutí. –
„Snad slavný mistr,“ dí ten v úsměvu,
„mi odpustí tak pozdní návštěvu.
Jsem cizím tu a domů zlý mám chvat –
chceš, mistře, moji ženu malovat?
Však slyš – snad úžas duch tvůj pocítí,
ty nesmíš její tváře spatřiti!
Snad za vrtoch, žert, lásku, žárlivost
to měj – vše jedno – já ti řekl dost!
Tvář nejkrasší, jež vzplála ve tvých snech,
ta vzor buď tvůj, tu z plátna zářit nech.
Neb ženy mojí půvab vznešený
má v sobě ráje sladké plameny.
Nuž přijímáš? Já zlata nešetřím,
co žádat chceš, buď plnou měrou tvým.“
Tu Giotto zmaten ruku podává,
kde cizincova tmí se postava.
A již tam slyší dveře vrznouti,
v nich jen se mihlo péro kohoutí.
A jako tajnou silou k dílu hnán,
již z rána Giotto štětcem zaměstnán.
Co z krásy žen mu mysl obsáhla,
to na plátno teď kreslí znenáhla.
A než se večer zatměl v jeho zdech,
již zřel ji v prvních sladkých obrysech.
Tam venku klid – již pozdní hodina
a Giotto na cizince vzpomíná...
A co tak sní – zjev náhlý u dveří –
zda známý stín se tamo nešeří?
Ta tvář, ten zrak, jež vidí planouti! –
a co tam chce to péro kohoutí?
„Nu začals již? – Ah, zde ty obrysy! –
Nu za tu práci toto vezmi si!“
A roztrh’ obraz – mistr v úžasu
je zmaten v divném s sebou zápasu.
Sic měšec zlata tiskne jeho pěsť,
však divný mu to přece patron jest.
„Haha,“ jen trpce smál se cizí muž,
„s tvou krásou, mistře, selhalo to juž.
Již ne jak bytost nebem zářící
ji maluj mi, však s peklem na líci.
Dnes líp ji znám, ač krátký jenom čas –
nuž do práce a pomoz ti sám ďas!“...
Tu Giotto zří, jak divně mihavá
již k dveřím tíhne jeho postava,
a sotva viděl dveře zívnouti,
již zmizelo v nich péro kohoutí...
Toť cizí moc až dosud neznámá
jej k práci pohání hned za rána.
Kdy včera v hlavě vír měl andělů
dnes peklo ďáblic dostal k údělu.
Zář nebe včera – sladký úsměv žen –
dnes v démonické tváře pohřížen.
Co chmurné tmy a žáru v srdci má,
to nyní plátno v sebe pojímá.
A brzy – divný spěch to, divný chvat –
zří z plátna peklem žhoucí zraky plát.
Cos tísní jej, on neví, čím to jest,
a myslí jeho divná tíhne zvěst.
Již ustal – tmí se – pozdní hodina –
zas na cizince tiše vzpomíná...
A tak sní, ha! lze se nechvěti?
ten jako sloup tu stojí po třetí.
Ta tvář, ten zrak – jak umí žehnouti!
a k ďasu, co to péro kohoutí?...
I vzkočil Giotto. „Nech ty hlouposti,
dnes zpráva má tě z pochyb vyprostí.
Již zase začals? Nu, nic nedělá!“
A roztrh plátno mistru docela.
Ten bledna, tiskne zlato v úžasu
a těžká dlaň se hrouží do vlasů.
„A poslyš teď, co znova přišlo mi,
– snad sílu duše tvé to nezchromí.
Já neklamný již našel prostředek,
jak v jedno slít mé ženy hřích i vděk.
Co v Pise žen, ty z každé něco vem
a v celek jeden spoj na plátně svém.
Ctnost, nečest, bohatství i chudoba,
hnus, krása – toť ta pravá podoba.
Já neskrblím a času dost ti dám,
až hotov budeš, přijdu k tobě sám.
Nuž platí?“ Giotto ruku podává,
kde děsná ven se smýká postava.
Jen zívly dveře – že moh’ ztrnouti,
a tmou se mihlo péro kohoutí.
A Giotto hledal – v tvář mu padl sníh,
zrak svědčil mdlý o nocích probdělých.
On v palácích i chýžích chudoby
si hledal část té divné podoby.
On často skryt za chrámu sloupovím
v žen tváře zíral kalným zrakem svým.
Ba v nocích pustých míval přístřeší
na místech, kde jen hanba peleší.
A musí vpřed; on ví jen, tajná moc
že pudí jej v zář dne i tmavou noc.
A čím se hroužil v úlohu svou dál,
tím příšerněji pohled jeho plál.
Až kdysi toulkami jsa plně syt
se zavřel v dílnu obraz dokončit.
Již maluje – moc tajná žene jej
bled a churav jeho obličej.
A jak pod štětcem obraz vyrůstá,
tak plynou vzdechy jemu na ústa.
Ó mistře Giotto, práci neblahou
ty draze splatíš vlastní krví svou!
Stůj, dokud čas, a hlavu ve dlaň vem!
Teď nebe s peklem válčí v nitru tvém.
Však marně! Obraz divný skončen jest
a: „Giotto šílí!“ slyšet všude zvěst.
A zastřen obraz; neb když shléd’ jej host,
hned ve spáry jej jala šílenost.
A dílna zpustla – kolem smrt a žal –
jen pavouk v husté sítě obraz vtkal.
Kdys večer v matném stínu lucerny
kol zdí se smýká druh tam příšerný.
Ve dveřích zmizel, belhá po schodech,
hoho! dnes divný zdá se míti spěch!
Jest v dílně již, kde malba v zákoutí,
co chce ta tvář, to péro kohoutí?
Druh divně křiví ústa do smíchu,
an k obrazu se plíží potichu.
A strhnuv závoj dí: „Hra dohrána!
Tys dobře trefil ženu Satana!“