Luh Rusie se zazelenal pestrý,
(sloh prostý není ještě pohana!).
Po boku svojí Gartenlaubesestry
(tvrdí tak Puškin) žila Taťana.
Dík ochotnému odúmrtí strýce
(je slušno znáti svoje úkoly!)
stal Oněgin se (blaseován sice)
nad statkem pánem, ba i nad poli.
Sousedem jeho občan stal se Lenský,
(hrál okresního roli básníka),
tak říkajíc duch byl to Göttingenský.
(U nás by ctil Tomáše Garrika!)
Že setkali se za saisony letní,
nad tím ni skeptik příliš nedumá
(– já nechci býti příliš indiskretní
a nevím, pokud Puškin pravdu má).
Luh Rusie se zazelenal pestrý,
(sloh prostý není ještě pohana!),
Lenský se chytil Gartenlaubesestry,
pro Oněgina vzplála Taťana.
(Zde duší táhne melodie snívá –
ó kouzlo něhy, plné nádhery!
– můj přítel ji do omrzení zpívá:
je z Čajkovského krásné opery!)
Taťana psala Oněginu psaní,
(ta scéna s chůvou slečny rozpláče),
horoucí tužby, čisté milování
(pro děti psát to nelze jináče!).
Chůva to psaní Oněginu nesla
(poštovní tehdy vázla doprava!),
zív’ Oněgin jen mrzut: „N’ est ce que cela?“
a odmítl ji (tak se říkává).
Zbožňovalť v mládí mnohou krásnou nožku,
a mnohou Fryné srdce nadšeno.
Jak ruina on připadal si trošku
(snad myslil ale hlavně na věno!).
Byl fascinován jiným zjevem děvím,
jejž obeplouvá dravost žraloků?
(Jak ti sem přišli, určitě sic nevím,
však moje báseň roste o sloku).
Taťaně v srdci hlodá bolest věčná
a ponuré se staly případy:
Flirt Oněginův (Gartenlaubeslečna!),
pan Lenský žárlí v stylu ballady!
Zde došlo, tuším, k nepříjemné scéně.
(Cituji stále pouze Puškina.)
Vyzývá Lenský soka rozhořčeně
(příčina byla vlastně nevinná).
Souboj měl průběh nepříjemný dosti
(litovat toho ovšem dlužno je):
pan Lenský zhynul shodou okolností
(dej jemu Pán Bůh v hrobě pokoje)!
Oněgin ovšem z dohledu pak zmizel.
Šel život luhem Rusie dál tich’...
(Já pečovat měl znamenitou svízel
o dekoraci srdcí zlomených...)
Oněgin dále obligátně bledl
(v tom tušil ovšem pravou noblesu).
S Taťanou osud po letech ho svedl
ve hlavním městě, někde na plesu.
To děvče snivé, dobré, roztoužené
šlo přesnou cestou čestných našich dcer.
Choť knížecí – zda ona zapomene?
To není v slohu balladických sfer.
Se spleenem v srdci, bledý obligátně,
stál Oněgin, chut neměl do tance.
Zřel Taťanu tu (vypovím vše chvatně),
po boku španělského vyslance.
V tom ovzduší ho mocně láska jala
(sám kníže choť je spolu představí!).
Ve starém stylu touha jeho vzplála
(bled’ při tom víc, jsa stále dumavý).
Na konec k Taťaně vnik’ do komnaty
(odvážným pouze přeje Štěstěna!),
našel ji v slzách, nadějí zas jatý,
žel, její ctnost je příliš kamenná.
Pohnutím (ovšem) hlas jí málem uváz’
(ta situace vždycky bolestnou):
„Já milovala a já miluji vás,
zůstanu ale ženou počestnou!“
Kdo chce, ať věří, Puškin to tak říká
(jediný pramen historie té).
A do komnaty seriósně vniká
nenový effekt zjevu knížete.
V příběhu onom napsáno je takto
(rek obligátně dále bledne ti!),
já řek’ bych o tom: dolus inest facto –
balladu kdybych nepsal pro děti!