Půlnoc, že v ní vítr nelká.
Tak jsme se zas sešli jednou
já a moje trpitelka...
Už teď nemá zdravých lící,
jaké dříve často měla,
nějak se mi zapomněla:
Tvářičky jí blednou, blednou,
k zemi se mi pochýlila.
Stará slova vroucně šeptá,
a já znám jen jeden refrain:
Ty má milá! Ty – má milá –!
Je to jakés dávné snění,
jež nám nikdy neumřelo:
bez lásky že štěstí není.
Co jsme dali, to jsme dali
ochotně a bez váhání
pro své krásné milování,
na němž vždy nám záleželo.
Vždycky tolik moje byla,
ano – tvoje... ano – moje...
Kam jen potom naše něha,
kam jen potom zabloudila –?
Lidé šli a lidé zašli.
Kolik rukou zastudilo,
než se naše znovu našly!
Zvonů hlahol půlnoc leká,
leká srdce smutná bída,
jíž se žebrák nedohlídá,
leká život marné dílo,
pro něž se mnou dlouho žila,
dílo spásy náhle nutné,
že se v rozechvění těžkém
pod křížem dnes pomodlila.
Půlnoc, že v ní vítr nelká...
Oči zimničně jí planou.
Ubohá má trpitelka!
jak se mi v srdce dívá,
písnička tam stará kvete:
Daleký můj boží světe,
stále budeš ležet stranou?
Zhořkla dávná prudká síla.
Ač tvá víra k zemi tlačí,
dnes mi nijak nepostačí,
by mne hrůzou pobouřila.
Slyš přec! Jak to dálkou třese!
Na boulevardu Tverském hučí
hromem děla: Zvedněte se!
Kolem tebe – jaká chvíle!
Opilec jde s opilými,
chválí jaro v prostřed zimy,
ženu stisk’ dnes do náručí,
která víc než radno pila.
– Naše vzpoura – povolila.
Naše láska – z mrtvých vstává?
Ty – má milá – ty, má milá...
Zvony málem závrat jímá:
Pojď dnes s námi, Kriste Pane,
je mé milé tolik zima!
Pohádku nám pověz svoji,
kterou mocní proklínají,
po které se chudí ptají
křesťané i nekřesťané.
Klidnými však nemluv slovy!
Moje milá pláče, pláče...
Rány v dálce děsí, matou.
Půjdem’ s tebou? Kdo ví? Kdo ví?
Půlnoc, že v ní vítr nelká.
Na mém srdci jak se chvěje
ubohá má trpitelka!
V třicátém Ty’s umřel roce.
S tebou všichni umíráme,
co tu marnou lásku známe.
Zase náhle, zle je, zle je...
K hrobu se mi nachýlila.
Půda otřesy se chvěje.
Ticho! Ticho! – Zle je, zle je,
moje milá, moje milá!