Nicoto strašná, jsem tvé prosté dítě,
v tvé prázdné důlky stokrát už jsem zřel,
leč nebojím se – lidé neznají tě,
kolem nich sen tvé pravdy nepřešel.
Já zřím jej však a jako ženu krásnou
tě tuším teď a cítím v náručí...
Nač o včerejšku novém někde sníti,
jež z hrobů potom zas prý vypučí?
Nač budit lidstvo potom v život nový,
kouř sopek křísit z mrtvých ostrovů?
Co lidská tvář tam nového mi poví?
Nač v marný vír zas padat poznovu?
Jsem spravedlivý... Jdu-li k branám Hádu,
co na vás, bozi, tvář chce zmrtvělá?
Dál mám-li živ být, nechť je živa se mnou
i polní zvěř, jež v můj den umřela!
Charone, brachu, proč ji nepřevážíš
a ptáky, s výšek lovci sražené?
V svět onen člověk, člověk jen smí vjíti?
– Pak nechť jak zrnko písku ztracené
mé srdce vůbec kde chce odpočívá,
nečeká na nic, nejmíň na divy –
mé oči ať se jako vlčí zavrou
a tělo moje kde chce práchniví!