Ej – nepij, synku, červeného vína,
ej – nepij, synku, vína červeného!
Bílé vínko pije ten, kdo neproklíná,
rudé vínko ten, kdo z rodu prokletého...
Ale ty ho nepij – spíš ho na zem vyli’,
raděj sklínkou třiskni, než bys duši opil!
Červené tvé vínko krví nabarvili,
ti, co’s řeči jejich dosud nepochopil.
Jak ti namíchali mok ten žhavě žhavý!
Jak ti otrávili pramen veselosti!
Na Černové leží hlava vedle hlavy –
po maďarsku sám se služný dneska hostí.
A již zvedá číši, a již povel dává...
a již hučí rány... Vínko červené,
při tobě se časem ledasco již stává,
proč však dneska je tě jako z pramene?
Proč nám zase svítíš jenom krví, krví?
Proč nám žilou pouští cizí veselí?
Což jen – naše vzdechy cizí pole zmrví?
Což jsme odsouzeni, bychom vymřeli?
Neptej se, synku, neptej se,
krvavá svatba je odbyta!
Moudrou odpověď sotva ti dají
žandarmi, puška nabitá,
husaři, koňská kopyta –
Hungaria, nevěsta krásná –
klidně se dívá...
A člověk chvěje se: sluší jí
sluší jí všechno – i smích.
Zas krutý pohled pásti se bude
zítra na úzkostech, na strastech tvých,
a kdybys nevinnen byl jako sníh:
Hungaria, nevěsta krásná –
přísně se dívá...
A hrbí se páni a sčítají
za číslem číslo a k číslu zas číslici.
Ukliď se, synku, jdi v kriminál sedět,
neruš jen pro Krista hlavy ty myslící
o každém haléři, jejž platíš tisíci:
Hungaria, nevěsta krásná –
lačně se dívá...
Neptej se, synku, neptej se,
neptej se, spraved’nost živa-li.
Za fatku dávno ji kramářům,
čachrářům, kuplířům prodali –
sňatek teď – výhodný žádá si
milenec váháním zoufalý:
Hungaria, nevěsta krásná –
cize se dívá...
A tak tedy trpíš,
a tak tedy zmíráš
opuštěn mezi národy všemi,
národe bosáků,
národe – buřičů
ve své a – v nevlastní zemi!
A tak tedy svatba,
krvavá svatba
projela s výskotem vesnicí!
Černovská massakra
byla prý nutna již –
v obraně stříleli četníci!
Co je tvůj všechen vzdor,
k čemu tvé křesťanství,
všechno je nadarmo, marno je!
Co chceš dnes v kostele,
u Krista, u svatých –
nebe – či trošičku – pokoje?
Ej, červená růže –
ej, krvavá růže,
proč o ní písničky nemlčí?
Matička děťátko,
stařeček synečka
drží dnes mrtvé v svém náručí...
Ej, červené víno,
ej, krvavé víno,
co že mi smysly tak opilo?
Nevěřte, páni,
písničkám, pějí
o něčem, čeho tu nebylo...
Den druhý sedím v uherské krčmě...
Podzimní slunce mi do čela svítí,
myslím, že na břehu řeky si sednu
a řeknu: Bože, dnes sejdu se s tebou?
Zvednu svou hlavu, bych tesknotu zahnal –
aj – věru! Obrázek pěkný je na zdi...
Černavá kravata pod vousem vlaje,
nad vousem obličej mírný a svatý...
K čertu! Což šílím? Což zmát’ se mi rozum?
Tvář ta se směje a směje se, směje...
A tvář ta mrazivým pohledem bodá.
– Dobrý den, grófe Andrássy Guylo!
– Dobrý den – pravím a zanech už žertů!
– Dobrý den – pravím a zanech už vtipů!
Přisám bůh, nejsou už hrdinské nijak,
čpí to z nich prašpatnou civilisací!
A skoro zdá se, že tisíciletí
u vás kdes usnulo na břevnech studní...
Pohleď jen! Koho to na hřbitov nesou?
Matku a syna, dceru a děcko!
A jejich hříchy, Andrássy Guylo?
Nebyli pro mír snad jako tvůj bratr
šlechetný, rytířský, vždy – s hlavou vzhůru
Appónyi, hrdina parlamentární?
Kdo to těm mrtvým tam našeptá v hrobě,
vše že byl omyl – ne rebelie –
vše že se stalo snad náhodou pouhou,
rozčilením, jež vysvětlit možno?
Kdo že to živým nám dokáže zítra,
že naše hrozby jen na půl vždy platí,
že Magyarország je nevěstou krásnou,
kterou ctít – nutno je, Andrássy Guylo?
Milovat cizí sny vzácná je radost.
Nám víno červené radost tu kalí.
Pověz mi, grófe Andrássy Guylo,
tvoje sny kdo z nás pomiloval?
Jestli je miloval – tlučhuba politik,
jestli je miluje prázdná kdes hlava,
to je dnes všechno. – Jdi na věky spat,
dřív než-li před tebou umře tvá sláva!
Bývala nějaká, není dnes pražádná,
bývala – zhynula. Kde kdo se stydí:
Uprostřed Evropy – barbaři žijí
na místě – lidí...
Ej – červená růže,
ej – krvavá růže,
kterak zas nádherně rozkvétá!
Nevíte, páni,
nevíte, páni –
kudy smí růže zřít do světa?
Ej, červená růže,
ej, krvavá růže –
každý k ní přivoní, přivoní rád!
Černovská massakra,
černovská massakra –
dej si ji, bratříčku, vymalovat!
Ej, krvavá růže,
ej – černovská růže –
jako to vínko červené –!
Kdy už ti, příteli
uboze nesmělý,
růměnec hanby v tvář vyžene?
K čertu! Už vyjdi přec na práh a křikni
po koních – zprávu nes do světa:
V Uhrách umírá spraved’nost, rozum,
naděje, láska i osvěta!