SKOŘICE
Il est un pays superbe, un pays de Cocagne... Netoužili jste s Baudelairem po tom kraji?
Iluse mládí prý mívají ohromné rozměry a rozčarování bývá spíše bolestné než groteskní. Proto chcete-li si založiti skutečné pozemské království ilusí, buďte opatrni! Hle, návrh!
Když už jsme zažili dosti příhod a viděli různé země, oplakali mnoho mrtvých a přestali se nejen smát, ale i usmívat svým bolestem a své minulosti, když už jsme si téměř namířili rovnou do chudobince a obhlédli hřbitov, na kterém snad pravděpodobně budeme ležet, ale když už jsme se smířili i s nejdeštivějšími a nejblátivějšími vandry ať do kterékoliv stanice životníživotní, a to nejen pěšky, ale třebas i s prothesami invalidů nebo se psem, průvodcem slepých žebráků, připusťme si jednou za mámivého rána vzpomínku na kraj nejčistšího dne, nejčistší písně a nejčistšího slunce, ve kterém jsme náhle pocítili radost z osamělosti – oh, radosti! – a vzpomeňme si na nějaké místopisné jméno, které znamená hranici, nejzazší mez tohoto místa, kam jsme sice nevkročili, ale přiblížili se mu zcela reálně!
Stromy sice za dvacet let vyrostou, ale iluse se zmenší a hory se snižuji v ilusi mnohem rychlejirychleji, než jak tomu učí geologie. Běda člověku, který dvakrát v životě vkročí na totéž místo! Obloha už se mu nezdá tak krásná, obzor se súžil, krása zakrněla; ale to jen proto, že už tam neměl co hledati. A právě pohled a gesto zklamání jest
30
urážkou tohoto místa, urážkou mladosti a iluse, surovou křivdou, která stravuje kraj, jenž by jiné lidské mládě znova mohl oblažiti ilusí panenské radosti, a nyní pohled křivého zklamání jako by jej olupoval o plodnost a čest. Připusťme, že by se tak mohlo státi i nám. V těch dobách prošli jsme ten kraj stokráte všemi směry i nesměry, po cestách zakázaných i necestách, za všech hodin denních i nočních, za všech barev, dob a počasí. To ovšem bylo putování jediné, třebas jsme se dotkli některého místa několikráte, z jednoho místa vycházeli a zase se vraceli. Ale když jsme odešli odtamtud do míst jiných, nelze už se vraceti, leč by vypukla nějaká válka, která převrací směry a cesty. A kdybychom dnes tam šli, jistě by srdci našemu bylo úzko a očím smutno a svalovali bychom to na tento kraj místo na sebe. Proto tam nechoďme než ve vzpomínkách a ponechme tomuto kraji všecku jeho slávu nejen iluse, ale i zjevení.
Znáte tedy nesmírnou ušlechtilost a hlubokou, dalekou a magickou krásu lesního ráje pod Třemšínem? Věru, že jméno této hory s nepatrnými stopami starého, podivně starého hradu zní už jako původní jméno některého čarokrásného kouta rajského. Odtud utíká hřeben vrchů k severu, aby jako udýchaná dívka klesl u rybníků padrťských, podobných spíše černozeleným lesním jezerům, a hvozdy nemají konce. Nevím, zda se vám obzvlášť líbil Rožmitál, ale toto jméno zvučelo krásou románskou i českou a z tohoto města vedou bílé silnice do lesů. Snad i jeřabiny ještě stojí u cest a vejdete-li do lesa, jste ztraceni a společnost lidská nad vámi udělá kříž. Neboť tady žijí cikáni, pytláci, poustevníci, duchové, strašidla, myslivci, houbaři, baby i babice, lesní zvěř, zavraždění, uprchlí blázni, uhlíři, formani, zloději a
31
lupiči, násilníci, siroty, rytíři a tuláci. Veverky a kolčavky jsou zde irracionální, datel čarodějný, tetřev jest pak vtělením takového pyšného násilí, že uvažujete o hrůzách ráje. Nebylo snad ráje bez děsu, bez temných a černých míst. Spatříte-li v dolíku u vody zašlou srnu, v rozkladu, jejíž kůže se srstí vysychá a bledne, nezapomenete na ni po celý život. I jinde v oborách běhají jeleni a srnci ve velikých stádech, jejich čela nesou oblohu a oči jsou moudré a hluboké, ale zde, v tomto kraji, jsou jejich hejna poháněna jiným kouzlem, jiným rytmem, jinou písní, takovou, již tušíte jenom jedenkrát za celý život, a jest to ballada prastará, pro kterou byste se vrátili zpět o tisíciletí, abyste ji mohli přinésti v originále, kdyby to bylo možno. A jdete-li těmito kryptami, katakombami a chodbami lesů, přelézáte-li vrchy, vřesoviska, podrosty a balvany, nebo v zimě závěje sněhu a mraky mlh a křišťálových pavučin za vůně poraženého dříví a kouře, chápete, že číhání na člověka a vraždění kupců, dívek a poutníků mělo zde své posvátné oprávnění starobylé loupežné vášně. Ach, věnce na křížích a pod obrázky! Jak to zde voní, jako píseň voní starou smolou, ztuchlým rašeliníkem a pozdravem lesních senníků a lučin! Jeřabiny u cesty a duby! A hvozd smrků a borovic šumí jako za dne stvoření stále stejný zpěv tlumené, černé a divné bouře.
A jest tam samota se zříceninami kláštera teslinského. Opět jméno jako věta kouzelné sonaty. A lesní seče a bukové planiny s vysokou trávou, kde rostou jahody, zmije, pryskyřník a kohoutek? Není vám do smíchu, když vyslovíte jméno: kohoutek? A houpá-li se před vámi ve vysoké trávě pod buky na tisíce růžových kohoutků jako ozdoba dívčích šatů a dále poletují
32
kopretiny a sláva jiných květů, ale svět je daleko a zmij tu jásá svým staroslavným rytmem hadí krásy a hadí slávy. Zmije! Královno! Písni!
Ale k východu se táhne poselství jiných vrchů. Oba Toky a Koruna. Kdo by se nechtěl udáviti vřesem! Ale dole spí Padrťské rybníky; spí, ale v bdělosti; houpají se. Nebe nad nimi letí; cesta k západu se kroutí za nízký les. A za tímto lesem jest Skořice.
Jest to vesnice v plzeňském kraji a nebyli jsme v ní dále než u první chalupy, na které byla tabulka, hlásající, že vesnice tato slove Skořice. Třemšín bylo viděti se strany severozápadní. A důl, nové obzory, nová tvář země. Dívky v bílých zástěrkách vycházely ze zahrádek do pastvin v dolíku pod Třemšínem, kde se pásly krávy. Tam bylo nejlépe se zastaviti, usmáti se vděčně a jíti zpět, zase tím malým lesem k Padrti, sednouti si na vysokou mez k mateřídoušce a odpočívati.
Skořice! Skořice se jmenuje toto magické místo! Co tam jest? Jaké tajemství a jaká krása? Proč jsem se ostýchal tam vejíti? Jak divně by se byl asi změnil můj život, kdybych tam byl býval vešel, vstoupil do hospody a čekal, co se stane! Uvažme! Snad by se bylo něco stalo, co by se mne sňalo množství viny jako absolutorium. Snad bych se byl stal zahradníkem nebo uhlířem; snad lesním zlodějem, starostou v obci, dobrodruhem, rebelem, vladařem tajné společnosti, čarodějem, boháčem, knězem. Blízkost nějaké neznámé a přemocné krásy mne zadržela. Člověk jest tvor bázlivý a nerozhodný, i když to zakrývá. Když jsem pak šel přes Malý Tok lesem sedmnáctého století, vzpomněl jsem si, že touto cestou jistě nesl starý žid zázračnou korunu z báječného pokladu, který prý Avaři zakopali v kterémsi neznámém řečišti pod Karpaty.
33
A tu se mi zdálo, že tento starý velebný žid na této cestě padl slabostí, neboť cesta tímto lesem jest taková, že se vám chce umříti, žízníte po smrti, a tento žid zde jistě umřel, jen pacholík jeho zanesl tajnou šifrovanou zprávu o tom, kam žid před smrtí zázračnou korunu z avarského pokladu v tom lese zahrabal; a kam mohl pacholík jíti než do Skořice? Vždyť Padrť není způsobilá, aby se tam takový posel zastavoval! Vrátit se a poptávat se ve Skořici po záhadném pacholíkovi? Ach, už jest pozdě! Ale proč se jiný vrch jmenuje Koruna? Není to znamení? Oh, znáti tajemství a býti strážcem pokladu! Býti strážcem, toť více než míti poklad! Poklad, toť jmění, ale býti strážcem, toť více než býti pánem! Neznáte pověsti?
Ale i lidská, blízká krása byla zde stísňující. Jest třeba býti unaven, hladov, žízniv a sám. Kořeny a kameny, které se kladete do cesty, rytme melancholický! Viděli jste osvětlená okna myslivny v hlubokém lese za noci? Slyšeli jste smích a zpěv? Ne jako známí, ale jako chudí, neznámí a podezřelí cizinci, na které jest nejlépe pustit psa? Nevím už, jak a kde stojí osamělé chalupy na stráních mezi Padrtí, Teslinami a Skořicí, ale jistě tam jsou a vítr voní vlnami, trávou a lesem, kraj pražský, plzeňský a písecký se tu někde dotýkají, každý šeptá tu své písně a pověsti, snad proto jest zde bludný kořen touhy a snů, výstrkov lidí i dokonalá samota. Kraj pro prvního člověka před stvořením ženy. Ale nechte mluviti vítr a vlny, kvítí na mezích, slzičky a mateřídoušku, záhon žita a les bez konce, který vás zavírá jako nádherný věčný žalář.
Jest na stráni pod lesem chaloupka dřevaře, šindeláře nebo pohodného? Ach, jistě jest tam dívka ve světlé sukni, s bosýma nohama, jejíž hlas jest silný jako kořen borovice a copy její jako věnec z chvojí, jen z očí jí svítí tajné
34
veselí pomněnek a rytmus bílých ztepilých údů jest týž jako rytmus bílých oblak, jež tu bloudí nad krajem, přijímajíce odlesk jeho rybníků, podobu lesů a větrných hnízd. Nemyslíte, tam že chodí tajní dudáci a pištci vyhrávat dostaveníčko při záři velikých hvězd, při nichž se rozvíjejí konvalinky a usínají slavíci, v tom okně prastaré chyše že se zjevuje dívka z písně milostné, vzbuzená ze sna, a milenec stojí před ní jako před živou skálou, kterou nutno obejmouti a zavolati jménem? Tady se zrodila píseň, tady se seběhly její slova a její tóny ze všech lesů a hor české země a oměj kvetl u potoka při kvakotu žab a potýkání raků. Kolik kohoutků se rozechvěje větrem jako růžové třásně dívčího šátku, cikánského šátku! Písně, pastorkyně, siroty a cikáňata, tento kout jest naším tábořištěm! Dobře jest nám zde. Šindeláři tlukou šindele, střechy se svítí, Skořice jest za lesem, není jí vidět, a tady na rozcestí lišek u silnice to asi bylo, kde upálili cikánku čarodějku.
Jest to zpráva kusá a neurčitá a nevím už, kde jsem ji četl, ale jistě ji zde upálili, neboť toto liščí rozcestí jest takové, že kdyby tu žádná cikánka ještě nikdy nebyla bývala upálena, bylo by nutno historii doplniti. Sami bychom snášeli suchý klest jalovce, který hoří plamenem růžovým s jiskrami diamantovými a kouř má fialový a stříbrný, a větve borovice, které voní smolou a praskají a jehličí jejich šustí v ohni jako májový dešť, přikládali bychom pod cikánku a žasli, jak jest krásná, bojíce se jí a plačíce pro ni. Proč ji upálili? Prý čarovala, více se neví, ale byla prý tak krásná, že zamilovaného jinocha násilím musili držeti, aby se nevrhl k ní na hranici. Asi mu dali obuškem do hlavy, aby ho omráčili. A prý nad ní všichni plakali.
35
A opakujeme si: prý čarovalačarovala, a když ji pálili, všichni plakali nad její krásou.
Ale teď nevíme, byla-li to dívka z písně milostné v okně s jinochem se objímající za hry tří hudců v májové noci, či cikánka čarodějka, po kom zdědil tento kraj svou divnou a mocnou krásu. Snad by to věděly dívky ze Skořice anebo šindeláři z Padrtě, snad babka, která tudy nosí v nůši na zádech máslo a vejce na trh do Příbramě; snad lze zvěděti něco i o židu a pacholíku se zprávou o zázračné koruně, ale jak nalézti cestu, když liška přes ni přeběhla a cesta odtud vede jako žertem ke Třem trubkám a na Nový svět?
Častokráte si vzpomínám, ale bojím se vždy dojíti až na konec, neboť každý člověk se ostýchá krásy. Nebylo tu milování veliké a prudké jako jarní zpěv až k zbláznění, smíchu a tanci? Nebyla tu žárlivost, prudká jako pohled zmijin do červencového slunce a křivá přísaha, zrozená z hadích vajíček šílené bolesti? Smrt jest zde tak přirozená jako děvče se srpem, děvče s tvářemi růžově zlatými, podobné osamělému tetřevu na oblouku smrčin.
Laskavec mají v chudých zahrádkách a stropy v samotách z tyčí, kterými seno propadá. V seně na půdě u komína také sova usne; sova i duch i cikánka ze zvědavosti; měsíc svítí děrou ve střeše, měsíc svítí oknem do světnice a děrami stropu se sype seno i pohledy. Kočka přede u kamen. Píseň spí, a touha milenců jest bdělejší než kočka a tajnější než píseň. Cikánka se nebojí hleděti dolů, do stříbrných vln měsíce, do stříbrných vln polibků, do stříbrných vln objetí. A láska jest jako zrcadlo, ve kterém se duše vzhlíží. Cikánka navštěvuje půdu a dívá se jako strážný duch. Ve dne se potkává s dívkou za světla denního, v samotě květin a lesů, hádá jí a uhodne,
36
poví vše, všecko. Poví, jak jest krásná. Krása stojí proti kráse. Laskavec daruje jí na památku, ale tu vzniká píseň o kráse lásky.
Co dále? Ach, mnoho kombinací, ale každá z nich vede nutně na hranici.
Poslouchám z dálky, ze středu města, píseň neviditelných lesů, daleké mladosti, píseň čarodějnickou, staroslavnou. A chytám-li její přerývané zvuky za bdění i ve snách, vždy se ozve jméno Skořice!
37