Příšerný hon! Divá paní
sama sklízí žeň svou krutou dlaní.
Kol ní z mlžin rubáš siný
vzdouvá se a vrhá stíny,
jež se kalem krve, slz chví za ní.
V den i noc a stále ranní,
neznavena, v spěchu – věčný chrt...
Lid si šeptá: „Paní Smrt!“
Její spřež – tři slepé feny.
Srst čpí popelem, hřbet rozježený.
Ohony se na zem šíří,
uši – křídla netopýří;
kolem tlam, z nichž jazyk vyvěšený,
třese se rmut černé pěny.
Feny – kost a kůže – chrt a chrt –
znají jen svou paní – Smrt.
Vůz – z dřev rakví – rozsochatý;
v kolách kmitají se lebky, hnáty.
Jeho dráha v šíř i dáli –
bahna, hvozdy, strže, skály.
Feny, vůz – svaz mračný vichrem vátý –
šíleně vpřed na pochvaty
harcují jak šlehy štvaný chrt,
jen v rej máchne paní Smrt.
Jedou za tmy po vesnici...
V krčmě hlučno, hýří svatebníci.
Hudba vřeští; v kole chasa
dupe, s výskotem se kasá.
Náhle, jak by blesk mih' okenicí,
nevěstě krev prchá z lící.
V mdlobách křeč ji rdousí – svůj plen chrt...
Zhlídla v okně – paní Smrt.
Zabočují kolem fary...
V lože shroucen k svým dí farář starý:
„Mých let devadesát – mžitka
v proudu věčnosti jen plitká.
V mžitce té – co rok, den a jich sváry?
Život – kolébka a máry,
při nichž číhá na kořist – Istný chrt...“
Nedořek' již: „– paní Smrt!“
Hrčí kolem horské chaty...
Do štěrbin dme vítr jedovatý.
Na podlaze otep slámy;
na ní děd a bába sami.
Kolem těla rozedrané šaty
jak jich život pln běd, ztráty.
Vrah – hlad na ně vrhá se – sám chrt...
Mlčky kývá paní Smrt.
Dál – dál v závod s chumelicí!...
Závěj na zatáčce při silnici
a v ní přituleni k sobě
hošíci. K tří králů době
v pouť šli za krále. Sníh v ztuhlou líci
pere. Stojí dva – snad snící,
třetí k nohám kles' jak na stráž chrt...
Uspává je paní Smrt.
Letí!... Lijavec se vzteká.
V dusné síni sbírka mnohověká;
nad lupou zřít lysou hlavu –
červy studuje, jich stravu.
Knihy všude, kreseb plná theka.
Učence kvap času leká;
ohlíží se vždy jak plachý chrt.
Klepe kdo?– „Ah –!“ – Paní Smrt.
Bez biče a bez otěží
práší přes vrchy a klestím běží...
Při mýtině na číhané
pytlák skrčen v mlází stane.
Kdo to za ním? Hajný v stopě svěží.
Palba! – Oba v krvi leží.
„Za všecky to!“ – „„Pse!““ – „Byl's na nás chrt!“
Další při rve paní Smrt.
Ženou kol vrat u továrny...
Dusno před bouří v den letní, parný.
Dělníci se po nádvoří
kupí; tváře, zraky hoří.
Křivdy mstít se řítí do pisárny.
Vzpoura! Krotit ji – čin marný.
Souzence své – dychtivě jak chrt –
znamená již paní Smrt.
Jen se zrakem na zad vrací...
Po hřebenech plameny jak draci
krčí se a pnou a srší.
Tlum žen, dětí na návrší;
muži podnikají tuhou práci
s ohněm. Kolik jich v něm ztrácí
život, stále v střehu – bystrý chrt –
čítá klidně paní Smrt.
Hybce klušou jinam feny...
Z parku září bílé zámku stěny.
Kníže, kněžna u komtesy,
jež se dusí pod nebesy.
Úlevy jí skytnout, k zdraví změny
není oběti ni ceny.
Ručku skleslou líže její chrt,
však ret líbá – paní Smrt.
Kvapí, když kraj květem voní...
Hospodář v svém sadě pod jabloní
teď se loučí s dětmi, vnuky.
Co sám zdědil, v ruku z ruky
svým zas odkazuje. Ve vsi zvoní
klekání. Skráň zvolna kloní.
Skonal. – Hupla – nevyčkavý chrt –
přes humna dál paní Smrt.
Trysknou městem... Herny dvéře
rozletly se. Bronzové lamp žděře
mdle se lesknou v záři plynu.
Hráč ven prchá v noci stínu.
V sázku dal čest, štěstí. Prohrál. Béře
útočiště k jedu. V keře
sadu mrtev svil se – sklaný chrt...
Sotva mrkla paní Smrt.
Mihnou se jak na přezvědy...
V úzké komůrce sám jinoch bledý;
sestra na léky mu shání.
Život slibný – konec ranní!
Na květ zvadlý upírá své hledy
dnes – snad zítra naposledy...
Neduh dovře oběť – drsný chrt,
jen až skyne paní Smrt.
Burácejí dál... Chud vlasy –
skrblík shrbacený u své kasy
čítá, vrší peněz hrázi.
Netuší, že vnikli vrazi.
Ještě v hrsti zlatem zacinká si,
v duchu kleje na psí časy!
Již ho škrtí. Chroptí. Trhan – chrt –
zuby cení paní Smrt.
Hrnou v ambit u kláštera...
Voskovicí září cella šerá.
Na rohoži ztěžka dýše
sestra, u níž abatyše.
Jako ze sna vidění má sterá.
Hned zří ráj, hned Lucifera,
jenž kol stoupá – obří, černý chrt...
Svíci zhasí – paní Smrt.
Pílí při měsíčné záři...
Před svým dílem zadumán – stín v tváři –
sochař sedí. V luzném jase
zdá se vzrůstat k plné kráse
jeho ideál, jejž svit dne maří.
Tvoří dál přec. Zatím stáří
hlásí se. S ním – s pánem družný chrt –
v šlépějích jde paní Smrt.
Přirazili k horské báni...
Důl pln horníků; pot z bledých skrání
roní se. V ruch práce němý
náhle rozehřmí se v zemi.
Šachta sřícena! Sta rukou brání
životy – nic naplat. Štkání,
ston zní zevšad. Jak své kosti chrt
lupem jista paní Smrt.
Míří polem na své pouti...
Ve dvorci, jenž zpola již se hroutí,
nájemce se s lidmi hádá.
O každý groš tuhá váda.
Kucká, spílá, plivá, zrakem kroutí,
sotva může vydechnouti.
Zajík' se – či zaskučel tu chrt?
Kles'. Mzdu shrábla – paní Smrt.
Uhánějí ode dvora...
V jizbě s dětmi – stená matka chorá.
V duchu tuší boje, psoty,
jež se snesou na siroty,
sklame-li ji naděj v pomoc shora.
Povstat chce, však zavrávorá,
smysly ztrácí. Z ticha – chladný chrt –
plíží se v kruh paní Smrt.
Ujíždějí po náměstí...
Vprostřed praporečky, ratolesti;
na provaze patron jarý
skáče zhalen v pestré cáry.
Hází čapkou, přeje hostem štěstí,
chytá ji zas mrštnou pěstí.
Smek' se, letí po hlavě jak chrt...
Vzkřik! – Kdo tleská? – Paní Smrt.
Jako když se kosti drtí,
rachotí dál povoz paní Smrti...
Ve sklepení vlhkém, tmavém,
trestaneckým oděn hávem,
strádá vězeň. V ty, již lidstvo škrtí,
bouřil. Mněl, že světy zvrtí.
Vlastních pochyb hlod ho rve – zlý chrt...
Spásou vítá – paní Smrt.
Tíhnou podvečerní šeří...
Panstvo v saloně dlí. V kytic keři
z hloubi vzdušných clon jak víla
pěvkyně se vynořila.
Vlas i ňadra v skvostech – vějíř z peří –
vítězně sbor hostí měří.
V masce skrášlené krm – mlsný chrt –
čenichá však paní Smrt.
Chvátají, kdy šperkem jíní
jiskří se kře, stromy... V školní síni
vyučuje stříbrovlasý
stařeček. Snad dávné časy
jdou mu hlavou, ztich'. Zrak rukou stíní.
Děti mní, že zdřím'. Kol skříní
po špičkách se kradou ven jak chrt...
Skráň mu hladí paní Smrt.
Vytáčejí lesní strání,
na níž mladík nad dívkou se sklání.
Střelena – mu v rukou hyne.
Ještě zulíbal rty siné,
čelo, oči hasnoucí, a zbraní,
jíž ji sklál, k své míří skráni.
Výstřel! – Zem krev loká – chtivý chrt...
Mládí květ žne paní Smrt.
Fičí hlubinami lesa..
Vichr vyvrací pně pod kolesa,
s mláďaty rve teplá hnízda.
V korunách to praští, hvízdá.
Bouře přehání se přes nebesa;
šlehne blesk a chodec klesá...
Duní hrom, vše choulí se jak chrt,
jen se přímí paní Smrt.
Dostaly se na úskalí...
Pod ním řeka jarní vody valí.
Proudy, v nichž to pění, víří,
z koryt strhaných ven míří.
V hukot vln, jež hráze, domy rvaly,
tonoucích křik slyšet z dáli.
V živlu vlastním – prostřed honu chrt –
loví houfně paní Smrt.
Víří dál... Luh v ranní páře.
Světlo vniká mdle v stín kanceláře.
Ač mu lékař klid jen velí,
advokát, jat sporem celý,
popírá, že churav – sám se sváře.
Chystá dál své informáře.
Kroutí se jak z liščích želez chrt,
však past líkla – paní Smrt.
Pádí za podzimní plíště...
V zrudlých barvách tone vřesoviště.
Přes ně bosou nohou chvátá
děvče. Zří již dým, kde chata.
K patě přimklo se cos jako klíště.
Uštknuta! Had mizí sviště.
Děvče letí, jak by je hnal chrt;
však je žene paní Smrt.
Peláší kol skalní stěny,
pod níž dřímá rybník zamlžený...
Na hrázi muž mezi stromy
stane, kráčí bez vědomí.
Život zhnusen – z nikad nezřít změny – –
Skočil. Zakrouží jen pěny,
v nichžto zanik' – v temnu bludný chrt...
Ušklíbla se paní Smrt.
Cvalem v noční hluš se řítí...
Všude tma, jen ve dvou oknech svítí.
Nad lékařem kollegové
snovou konsilium nové,
kterak pacientu zdloužit žití.
Spor jich teď, co zdrojem bytí...
Zatím v krb stín táhlý vklouz' jak chrt.
Umlkli. Stín – paní Smrt.
Smýkly po ledové hladi...
Již led puká, zdvihá se a hradí.
Dívka s děckem k břehu kvapí,
uvrhne je v tříště slapy.
Zří, jak tone; – svědomí ji zradí.
Za ním ruce lomíc pádí...
Matku, dítě vír strh' – dravý chrt.
Větří dál zas paní Smrt.
Vjely na pláň. Divá vřava
z jícnů děl jim chlubný pozdrav dává.
Trubky vřeští, vpřed jdou voje;
pušky houknou v postup boje.
Koně řičí, vzmáhá se řež dravá.
Proudy krve rdí se tráva...
V povoze svém lačnější než chrt
k nebi trčí paní Smrt.
Stichl boj; však válečníci
další plány kují při měsíci.
A v těl zohavených kupy,
z nichž to vzlyká, klne, úpí,
dravci táhnou – v tučnou hodovnici.
Svítá. Dál rve zbraní hřmící
člověk člověka jak chrta chrt.
V šíř – výš roste paní Smrt.
Její stín – mrak obtěžkaný
děsem, zkázou – houstne na vše strany.
Z něho mor se řine dolů.
Ztrnulý zrak – v němém bolu
lid se chví a kácí bez obrany.
Z měst ni vsí víc nezní hrany.
Zoufá vše. Hoj! – na dostihu chrt –
závodí dál paní Smrt.
Puchem vzduch kol otrávený
z hranic mrtvol, jež tlí nepohřbeny.
Prchá naděj, mizí víra;
modlitba i kletba zmírá
na rtech. Čest ni zlato nemá ceny,
láska, cit – zvuk bez ozvěny.
Řádí šílenství. Jak vzteklý chrt
rozlícena paní Smrt.
Chechtá se. Smích krákoravý!
Kdo jej zaslech', již se nepozdraví.
Břitký její hled jak nože
sráží na poslední lože.
Hnátů její povel třepetavý
tisíc obětí v mžik dáví.
Chrupem šklebně skřípajíc jak chrt
slaví triumf paní Smrt.