Spousty sněhu vrchem dolem;
mrzne, jen se jiskří kolem.
Sanice jak vyžehlena,
korba po ní v šum a let,
a v ní mladý muž a žena;
malba korby – květ a květ!
V poklusy koní
rolničky řehtavě zvoní.
Hlavou muže křepčí rozpomínky,
jak si srdce dobýval své žínky.
Byla děvče vždy jak ranní kvítí –
čistá, vonná, vábivá – jen vzíti.
Nesla se, až přecházel všem zrak,
avšak hochům bránila se – drak!
Když se přistih' světle na svém gustu,
po prvé k nim zašel na šmerkustu.
Utíkala před ním pružnou laní,
on však v jarém honu všady za ní,
až ji sevřel v náruč nezdolně.
Hoj, to měla pomlázka své žně!
A zas před statkem jí stavěl máje
nejvyšší a nejkrásnější z kraje.
Když však mněl, že k výmluvné té slávě
chová se jen vzdorně, nevšímavě,
srazil strom jí zrovna do oken,
až skla prškou sypala se ven.
Našli se zas brzy. Za neděle
přistoup' k ní a k tanci zval ji směle.
Šla. Hned poručil si hudbě – sÓlo!
A že neřídlo dost rychle kolo,
kdo se zpozdili jen mžitkou v něm,
vyklidil je okny pochvatem...
Z nozder koní jen se kouří,
a muž bičem sviští, bouří;
houká v skály, až se schvěje
ozvěnou hlas jeho zpět.
Hned si zpívá, hned se směje,
jak by byl teď jeho svět.
V poklusy koní
rolničky řehtavě zvoní.
Ženě zatulené do kožichu
myšlénky si zaskotačí v smíchu...
Jak ji z kola vyprovázel domů,
ruku tisk' a zlíbat ji chtěl k tomu,
a jak místo sklizně hubiček
zamlask' v líc mu – svižný poliček!
Jak si navlékla šat staré chůvy,
když k nim jednou přišli na námluvy;
prohlásila, na vdavky že mladá,
dupla si, všem ukázala záda;
propadla se, jak by ji vzal ďas!
Smluvčí odešli, jak přišli, zas.
A jak od oltáře po vánici
uháněli s kopce ku vesnici,
jak se zvrtly první, druhé sáně,
ostatní pak s nimi s prudké stráně,
jak se kutálely k rybníku
v smíchu mužů a v žen pokřiku...
Na koně se jíní chytá –
čabraka to stříbrem šitá.
Jíní rozmarně se klade
na vousiska mužovi,
v řasách, vlasech ženy mladé
nitkami se perel stkví.
V poklusy koní
rolničky řehtavě zvoní.
Po chvilkách zas v mysli rozvířené
muži budoucnost se v duhách klene.
Přikoupí si luka, lesy, role...
těsno v starých stájích, ve stodole...
přestaví vše – statek, kůlny, chlév,
kukle, holubníky z pestrých dřev...
Respekt vzroste ve vsi, městě, všude...
konšel, rychtář hravě z něho bude...
když se k panským úřadům dá v klusy,
servus na kozlíku sedět musí...
biskup, hrabě budou jednat s ním..
v šíř i dál pak hráti bude prim...
A to nebe modrem jásá,
pod ním září sněžná krása.
V stříbrohlavu polní klíny,
jako z křišťálu je les;
granátů šperk – řeřabiny,
pohádkou kraj mluví dnes.
V poklusy koní
rolničky řehtavě zvoní.
Ženě jiný obraz v zrak se staví.
Na dvoře zří perličky a pávy...
pro dceru vše do výbavy skládá...
léta kvapí... na výměnku přádá...
pak si někdy vnouče pohýčká –
sama však již babka šedičká...
Do dědiny korba letí.
Hrudy metá kopa dětí.
Šedi vstříc jdou otec, matka,
sněhem s nimi bílý pes.
Stromy, ploty, střechy, vrátka –
jako z cukru celá ves.
V poklusy koní
rolničky řehtavě zvoní.