STAROCH I BOR.

STAROCH I BOR.
Příkrá cesta v shnilé skále, na níž trčí zpurně nad obzor zbytek lesa – osamělý bor. Voda po ní srčí stále. Ryzka – v hřívě plíseň stáří vzhůru vlíkne káru krokem krok. Za ní staroch shrben. Skalní bok západ barví chorou září. Pavuč vrásek v líci holé, v chumli brv a vlasů hustá běl – svědci trpcí, co vše přetrpěl. Podzim dmýchá v stuchlá role. Dceru měl, jak na jabloni když se hlásí z jara první květ. Zvadla časně. Víc jak dvacet let, tudy též vez’ rakev pro ni. [118] Svižná k práci v poli, doma... – v dravé vzpomínce jen zaúpěl – v továrnu se dala... až kdys, žel!.. zří krev... s mroucíma ji rtoma... Jeho syn jak modřín mladý, když se z mlází bujně, strmě pne. Těšíval se jím den ode dne; ves ho byla plna všady. Dospěl, na vojnu ho vzali; však se vrátil s tělem zmrhaným. Zmíral bídně. Sotva deset zim, když mu posléz odzpívali... A dnes po třetí tu jede s truhlou přivázanou v klanicích. Jeho žena... ublížit jí hřích!.. mněl, že nic je nerozvede... Lopotily v žití hloží.. jeho svět byl celý její svět... stárly spolu přes padesát let... zítra v zem ji navždy složí... 119 Všem jim dosloužil; sám nyní jak tam osiřelý z lesa bor. Slzu vtiskl... Tmí se úval hor; starocha i bor noc stíní. 120