SMUTEK.
Nad rodným krajem duha rozepiata je s hory na horu,
a roj slz přešlé bouřky jiskrami se svítí na loňském úhoru.
V dál táhnou pole, louky s petrklíči tam hoří pod sluncem –
z lesů se kouří, mlhy rostou z vody, a sladce voní zem.
Dost vody v sněhu zadržené z lesů přes příkop přeteklo –
i naše pole v kamenité stráni lákavě rozměklo,
a půda jeho nažloutlá a těžká se lepí na boty,
pod krokem píská, vlhce dýchá v tváře, volá do roboty.
V tu dobu děd vždy s pluhem z dvora vyjel a první brázdu táh’
a drsným křikem plašil konipasy sedící na hroudách
a šťasten smál se jim a znovu volal na koně, na ptáče...
Obcházím pole, která děd můj oral – a je mi do pláče...
9