SMÍRNÁ NOC.

SMÍRNÁ NOC.
Dávno již dozněl zvonů kvil a v lánech uleh’ větru spěch, by po své práci milostné si odpočinul na květech, dávno již požár dohořel na hřebenech ztracených hor, když sloupy jisker vychrlil poslední silou nad obzor, aby s pozdravem mrtvého vstříc věčně živým letěly a v místech žhavých střetnutí na klenbě nebes utkvěly. Podél cest bílé kameny jak dlouhé řady příšer ční, nad nimi do tmy bázlivě šeptají břízy smuteční – lyšaji s křídly černými toužebně vzduchem těkají, a unaveni malátně na větve sosen sedají, s nichž listy pracující nocí, dnem k podzimi nespadnou a těžce dýší do vzduchu pryskyřic vůni záhadnou. Však z utichlých vod vyvstává nad břehy mlha šedivá, do zčernalých luk padá z ní na stébla rosa léčivá, neviditelné stromy jsou v korunách plny zvonění, na lánech klasů dozrálých spí v pluchách příští osení, a z prostřed listů vyhání zlatý květ touhy staleté kapradí, za hřích tajemný do hloubky hvozdů zakleté. Jsou v dálkách žluté ostrovy. – Tam dřímou v městech znavení, snem osleplými zraky čtou ve tmách ohnivá znamení, zří jiní ze svých základů se volně tyčit nahoru pilíře chrámů budoucích, portály, věže z mramoru, samoty kletbou stížení zří šťastni bratří zástup růst, a úsměv lehký bloudí jim jak motýl kolem úst. Do ticha světnic milenek svatební píseň zaznívá, a chvatný šepot horkých úst blábolí slova vášnivá – do šedin matky zestárly nemluvňat vlastních u loží a vidí, šťastny, jejich krev jak v staletích se rozmnoží – 17 a ve viděních závratných, o nichž nesnili proroci, na ložích potem prosáklých se usmívají otroci... Žaláře padly do ssutin, a kde dřív stály, nyní ční měst míru věže stříbrné, polité září měsíční – hovoří k davům užaslým, kde dříve hřměly řetězy, z duchových tažení vrátivší se ve triumfech vítězi – a k horám krví zčernalým v úporných bojů nástupu velebnou nocí zaléhá chvalozpěv nových zástupů. Naslouchá země pokorně, viděním slavným zmámená, jak půlnoc k spícím pronáší svých slibů slova plamenná, zří, jak sen tváře zbratřuje podobou tichých úsměvů, a srdce hoře zbavená jak v svaté touhy záchvěvu na tenkých stoncích paprsků rozpuklý kalich chtějí vznést až tam, kde klenbou žíhají zářivé dráhy bludných hvězd. – Není noc plná úzkosti – záhadně jenom zvoní v ní vhaleno v černé závoje tajemství naše poslední... Až jeho branou projdeme, spadnou nám s údů řetězy, a před námi se rozprostře prairie hvězdná bez mezí – a my užaslí poznáme, jak smutně kalný byl náš den, až největší z hvězd zaprosí o poctu našich návštěv jen. 18 – – – Za věky leží slavná zem, zem hájů palmových na březích tichých vod; do její krásy zaklel jsem svou touhu nejvyšší – věk srdce vznešený, svých šťastných bratří rod; a tichý ševel třtin a matná záře hvězd jí zpívá doprovod. Za nocí často pluji k ní a zpět se navracím, když v horách svítá den – a když se rozední, tu ptákům naslouchám a větrům lkajícím i teskným vzdechům žen – a večer zamyšlen se sebe sama ptám: „Je možno? – Pouhý sen?“ 19