RADOSTNÉ PROCITNUTÍ.

RADOSTNÉ PROCITNUTÍ.
S duší zbohatlou sny o svatební noci, jak nebe v červenci oblaků perletí, ve vůni jitřní zahrady jsem procit’ a pohledem svět celý schvátil v objetí. Jak pták, jenž právě z brázdy vzlét’vzlét’, je radostná má mysl, dech voní mi, jak čerstvě puklý květ, a hory, louky, pole, vše má nový smysl – vím, že se pro mne změnil celý svět. Z lesů se kouří, slunce stoupá právě jako tvář úsměvná nad hřebeny hor – den nový vzhořel a k jeho větší, než včerejška, slávě písní tisícerých ptáků rozzvonil se bor. Dívám se na nebe; není mu konce – jeho rty v obzoru zemi teď líbají... Z vysoké trávy modravé zvonce se mnou se užasle nahoru dívají: Nesmírná, veliká modravá ústa do výše, na strany vidím se pnout – výška v nich, zdá se, že výš ještě vzrůstá, kam nelze myšlenkou dostihnout... Dívám se na nebe, rozpínám paže – jako pták vzlétnout chci v modravý cíl; ale jsem těžký, cosi mne ku zemi váže, vůli mám – cítím však, že nemám sil. 41 Dívám se na nebe, vzpomínám na Tebe, čistý jsem, nevinný, bílý – veselý vzpomínkou, radostný myšlenkou, že jsem Tvůj milý. 42