LEGENDA O SVATÉM GRÁLU.
Dlouho jsi nešla. Nad cizími záhony nesl Tě křídel zmámený let,
v cizích se koupala vůních, a jinak, než chtěl jsem, zrak Tvůj svou záhadu čet’
z tajemných křivek ptačího letu, hry barev květů a paprsků chvění –
a přece veřeje domu denně jsem ozdobil květy,
k uvítání Tvému zvonící uchystal věty
a chvíli příchodu Tvého denně jsem vídal v svém snění.
Denně jsem do všech čtyř tajemných úhlů volal Tvé jméno,
když obzor ze tmy rost’, a nebe rudě rozhořelo v dáli,
a podvečer, když na opačné straně nachem bylo zaplaveno,
šeptem modlil se je, chodě zahradou, v níž růže odkvétaly.
Dlouho jsi nešla.Těžce den po dni se v obloucích slunce k západu svíjel,
pozdrav lip kvetoucích včely kol nesly, sen růží k podzimi míjel,
pod okny kvetly záhony jiřin, letěly větry úprkem gazel,
a měsíc, čeřící noci bledými vesly, studené světlo v okna mi házel.
Nešla jsi, neboť mne neovál dosud nového jitra dech svěží,
a touha po slunci, po hluku ulic a dravé písni krve a svalů
nepadla v snění mé o cestě do měst se shluky stříbrných věží –
do ticha studených, vysoko klenutých sálů,
v nichž za nocí usedá k radě bratrské rytířstvo svatého Grálu.
A když jsem ze samot vyšel a se zahleděl v kalichy květů,
zaslechl v kmenech proudění mízy, a slavná mlčení tisíců retů
utichlých na věky uhodl v pralesů hluši,
tu pozdě na noc ke mně jsi přišla, znavena cestou sprahlými kraji,
se smutkem v hlubokých očích a se srdcem zrazeným bájí
o bratrské duši.
Na stůl v své jizbě loktuši bílou jsem prostřel a chvící se dlaní
lístky uvadlých růží s veřejí spadlé položil na ni –
a když jsem pronést chtěl věty své slavné – se rtů mi splynulo štkání.
47
A náhle nebylo pochyb, nebylo žalu, jenž léta srdce mi svíral,
pelyňkem otrávil vzduch a hořkostí proti všem naplnil nitro –
kolem nás rostlo veliké ticho – okny se růžový paprsek vtíral,
a zlatou čarou na horách nové se rodilo jitro.
A v jeho nesmělé záři když v prvním objetí na rtech zachvěl se ret,
nad hlavami skloněnými žádané chvíle rozvil se stříbrný květ,
a vůně jeho spalující rozkoš závanem jihu kolem nás létla,
viděl jsem v záplavě rudého světla
v zornicích, vsazených duhovky do opálu,
kapalnět ztuhlou krev svatého Grálu.
Den nový, když do kraje vkročil, nového člověka našel:
Na oltářích svých schmuřených božstev obětní ohně jsem shášel
a jménem Tvým, silným jak hřmící údery blesků,
s cest svých jsem zaháněl duchy věčného stesku.
Za hlaholu poledních zvonů na svoji líchu jsem vyšel,
již ladem ležet jsem nechal, nevěře víc,
s chvatem poslední zrní naděje své jsem vysel
a k slavné modlitbě rozpřáhl ramena slunci vstříc. –
A hudbou jsem naplnil prsa a novou věrou jsem ožil,
jí mocný, zkrásnil jsem květy a jejich vůně jsem zmnožil –
a trpký dřív – v hodinách milosti zpívám teď chválu
očí Tvých, krve Tvé – legendy o svatém Grálu.
48