ZVĚSTOVÁNÍ.

ZVĚSTOVÁNÍ.
Zdráva buď, milosti plná! V tvářích Tvých, rozkvetlých nachem, svatého tajemství ulpěl sled. Do očí stoupá mi tepelná vlna, v záři a rose a jiskrách koupe se svět. Záhadné světlo rozsvítila’s mým zrakům, v něm den se mi ztměl – hodiny zastavily se v chůzi, a v náhlém návalu mrazivé hrůzy prožil jsem vteřinu největší ze všech, kolik jsem v žití jich měl. Země v ní zkypěla vzpomínkou dávnou v nepamět propadlých let, s praskotem pučely stromy, prorůstaly se větve, a kvítíkvítí, do ruda zbarvené podzemním ohněm, ronilo z kalichů zažloutlý med – zpívali ptáci tesklivě – ohlasem tisíců neznámých žití, rozpuštěných v nich věky, bolestně kvílely řeky... A nade vším závojem světla zastřené shluky vířících hvězd zpívaly hřímavý hymnus o slávě a výškách velehor budoucích cest. Poznání největší bolesti navštívilo mne: Láska se změnila v sten, nejsouc víc nejsladší odměnou žití – očistnou jeho obětí jen, již rukou rozchvělou v ekstasi smírné na oltář kladem’, za jejíž přijetí vroucně se modlíme a sami trpíme hladem... Z prairií minulých věků zazvonil pláč, a zazvonil smích. V šeření zašlého světa pohyblivými stíny naplnilo se nitro – a náhle v růžových paprscích nového slunce tajemství Tvých na troskách dávného nový svět vstal, a nové se rozbřesklo jitro. Zdráva buď, milosti plná! V tvářích Tvých, rozkvetlých nachem, svatého příkazu ulpěl sled. Do očí stoupá mi tepelná vlna, z muk záře, slz rosy a jisker bolesti nový se narodil svět! 51 V pohledu jednom tisíců tajemných hlídek poznávám společný znak, sta hlasů slyším v jediné písni, za celý rod svůj zpívá mi pták – z kročeje zvuku zvoniti slyším únavu zástupů, prošedších tisíce mil, a v dusném ztišení lánů polibků šelest, objetí oddech a bolestí kvil. Malý před slávou poslání svého teď do jista vím: vzpomínka minulých žití, jež zněla záhadná ve mně, s předtuchou budoucích, jež byla bohatstvím Tvým, v řadě závratných mlčení mluvila temně. A když tajemný souhlas ruce jim spial a svojí milostí na cestu svítil, nám v zracích odleskem žár vůle se vznítil a v srdce naše, jak v dutá zrcadla paprsků svazky, po neznámém zákonu lásky odvěkou touhou po růstu, šíři a výboji, již v různo běžící schvátil, vědomě vrhl a zlomil a v jediné společné ohnisko zvrátil. Klidní jsme, jasní jsme, čistí jsme. – Kolem nás toužících vášnivý shon, kolem nás pláč a skřípění zubů a výkřiky v tísni. Klidní jsme! – My jsme již k poslední závratné písni lidského rodu v slavné své chvíli stvořili vysoko vypiatý tón! – Poznání světlo rozsvítilas’ mým zrakům, v něm den se mi stměl – hodiny zastavily se v chůzi, a v náhlém návalu mrazivé hrůzy prožil jsem vteřinu největší ze všech, kolik jsem v žití jich měl... Zdráva buď, milosti plná! V tvářích Tvých, rozkvetlých nachem, svatého tajemství vidím sled. V oči mi stoupá tepelná vlna, v záři a rose a jiskrách koupe se svět. – 52