BOHOROVNÍ.
Proud světla zkrváceného se vzduchem šikmou štolou lil,
jenž, těžký vůní snů, jak skalné vrstvy uleh’
a teplým pocelem nám v srdcích pýchu probudil,
jak z jara šum a vření včelstev v úlech.
Já pohledem hladil Ti tváře a dlaní si pohrával vlasy,
jak holub peřím své družky, než k chvíli svatební svolí,
a kolem nás šuměly stromy a klaněly se klasy,
a z dálky výskaly ohnice žluti a požáry makových polí.
A koukol a svízel a chrpy, jež v polích a na mezích kvetly,
tyčily vzhůru chvící se stvoly a volaly kalichů světly
hlasitou modlitbu díků za sluncem řežavícím –
a teskný žal vody, a země znavené oddech
s lehoučkým praskáním klasů a šťávy šuměním v plodech
ve stejném rytmu hovořil s Tvým srdcem zpívajícím.
A slunce, veliké slunce, jež v krve a zlata slávě
za obzor padalo právě,
posledními rudými vlnami, tříštícími se ve mracích,
zpívalo srdci mému bázlivému o větších ještě úpalech a zázracích,
jež vzbudí, až bude v zítřcích k nejvyšším zenitům stoupat
a celou zem, úpící v bolestech zrání, v plamenech koupat.
A mezi nebem a zemí ležela slavná přítomnost třetího našeho rodu.
K sestupu na zem ji lákalo toužení kvetoucích lích,
a tisíc ji volalo vábivých svodů,
ztajených ve vzlyku řeky i větrných proudů kvílivých výkřicích,
na cestu od oblaků –
a nad lukami nesla se slavná důvěra mlhami němými
a zvonila z písní ptáků,
pějících po druhé nad hnízdy opuštěnými...
55
Ze zahrad měst vzdálených v ústrety nám zavoněly růže,
a svěže ovanul nás mlhy chlad. –
A tehdy v náhlé touze po teple jsme k sobě přitiskli se úže
a po svém vlastním stínu šli, jenž na cestu se klad’.
Dech růží ze zahrad do kraje pad’ a v tichu tál –
chladnoucí slunce viselo nad hloubkou za horami,
a jako deska z mědi západ rudě vzplál...
Byl večer červnový, a my jím nešli sami. –
56