VZKŘÍŠENÍ.

VZKŘÍŠENÍ.
Poledne bylo. Vzduch pod stromy v světelných pruzích blýskal se jak křišťál, zbohatlý nedávným rozchvěním chvátavých kroků a továrních píšťal i v dálce již ulehlým hlaholem poledních zvonů. – Uprostřed azuru viselo slunce a nemělo záře, a země, ztemnělá věky, šílela různobarvými plameny květů. Myšlenku těžkou jak život bylo možno číst poutníkům z tváře, a trpkou chut její z podivně zkřivených retů. A marně ptal jsi se, kdeže je město, do něhož v průvodu spějí, kde chrámy božstev, k oslavě jejichž znaveni pějí nikdy neslyšené písně, složené z teskně záhadných tónů. – Volně jsem kráčel za průvodem přešlým a v prachu šlépěje sčítal, krůpěje potu, jež černě se zemí se slehly, a zářící slzy – a každou stopu i krůpěj potu i slzu k zmnožení počtu jsem radostně vítal a při každé mezeře zachvěl se hrůzou a ptal se, nejdu-li brzy. Tisíce přede mnou přešly – a miliony se tísnily za mnou... Všem byl jsem vůdcem i zákazem, mezí i branou slavnou – a nové písně jásajících v neznámých dosud jazycích země slyšel jsem z dálky, hlučení kvasu budoucí hostiny i výkřiky příští duchové války. Děs černý, jak chuchvalce uhelného kouře, pohled mých zřítelnic zpřísnil, zhmotnělé paprsky slunce na ramena mi padly, a mocně vzklenutý blankyt čelo mi tísnil... Přede mnou na stvolech ochablých kalichy odkvetem vadly, praskaly klasy, jak v žáru mohutných výhní, kořeny hnaly do kmenů svatojanskou mízu, a z nízko u řeky ležících slatin a močálů líhní vylétla svítivá mračna pisklavého hmyzu. – 57 Myšlenka popírající božstva mozek mi rvala. Však sotva jí sveden na čerstvě zoranou líchu kročej jsem učinil jeden, příšerně bdělá strážkyně života přede mnou vztyčena stála... A jako fantómy utkané z mlhy kolem nás táhly zástupy nesčíslné, jež po mém pohledu žíznivě prahly a zvolna se ztrácely v dálce a byly teskny a němy... Tu náhle Tvůj kvílivý výkřik vytrh’ mne snění a vrátil zemi. Vzpomněl jsem na těžkou hodinu Tvoji, na Tvoji úzkost a bolest, od níž jsem, šílený hořem a bázní, zbaběle uprch’, sláb jsa, než abych moh’ bohatě rozvitý květ čisté rozkoše donést, kterého poupě s Tvým svolením jsem ve chvíli početí utrh’. Veliká lítost mi zalila prsa, a slzami zkrápěl jsem cestu, do rozloh vyčítavého ticha jsem vysílal kajícné své štkání, před údery rozhněvaného slunce oči jsem zacláněl dlaní a letem ptáka se navracel k městu... U okna stojím teď. Večer se nad krajem kloní, soumrak se po lukách s klekáním honí, chladný van větru do jizby padá a zemí a senem voní. Pod okny šumí mi lípy, a v dálce zpívají ptáci, sleduji na nebi oblaků volný běh – a za mnou ve hloubce jizby hned zazní jasněji a hned se ztrácí, hned spolu rytmicky splývá dvojí dech... 58 Srdce bolí mne láskou a stůně bláhovou touhou pohladit oblaka, pohrát si se stromy všemi, potěšit ptáky i zvířata písničkou krásnou a dlouhou, políbit vášnivě laskavou zemi – a rameny, jako rybáři moře v své sítě, objati všecko, co bude jednou živit mé dítě. 59