XXV.
PTAČÍ SMRT.
HAD:
Nuže hleď a nehnutě hleď,
na slova má chystej odpověď:
Létači žijí nám z dohledu,
na zemi místo má plaz.
Proč že jsi k posledu
k zemi se snesl as,
jsi-li ty zplozenec nebe a lesa?
Chystej mi odpověď,
do mojich očí hleď,
není jí tam,
ale přece hleď!
Nedáš-li, nesmířen zhyneš.
PTÁK:
Přátelé, volám na vás, ale hledím do očí zeměplaze.
Nevzlétnu již, ale v nitru je klidno a podjarně blaze.
Mám dáti odpověď. Já ji vím.
Hledím naň, leč nepovím,
ač-li poručíte.
TULÁK:
Běžím ti na pomoc.
POUSTEVNÍK:
Marna tu tvoje moc.
Zemře, leč nezhyne.
49
PTÁK:
Zemru, leč nezhynu.
POUSTEVNÍK:
Zemřeš, leč nezhyneš.
Hadu však nedej odpověď.
Musíš-li hledět naň, statně hleď.
Přátelům svým odpovídej, aniž
slova smlčíš. Tak jej k smrti raníš,
zhyne, bezmocný.
Nuže, rci, ó synu lesa, nebe,
nám rci, jaká divná touha k zemi vedla tebe?
HAD:
Nyní jsem ztracen.
S ptákem v jeden ráz
zhyne zeměplaz.
Útok v marnou obranu je zvrácen.
TULÁK:
Smrt vždy je zhynutím.
Ušlápnu hada.
POUSTEVNÍK:
To byla by zrada.
Stůj a slyš!
PTÁK:
Létaje vysoko horskými nad temeny,
já konec pocítil. I snesl jsem se k zemi.
Neb nebe, horský sníh a svaté vršky lesní
pták podle zákona svou smrtí střísnit nesmí.
Leč je jim souzeno, by v skončené své dráze
v poslední chvíli své potkali zeměplaze.
Tou slizkou hanou v sled pták každý projít musí,
leč neubíjí had – on ptáku smrt jen zhnusí,
ptáku, jenž posledním svým zmírajícím vzletem
zdolává hanebnost v nečistém zraku kletém.
50
A co je ptáků všech, z nich hrdinou je každý,
nevraždí ptáka had, pták v smrti své zlo vraždí.
Na zemi jsem, že zemřít mám –
v zajetí hada – že ptákem jsem.
TULÁK:
Počíná jaro, je jas, je jas
a louka plna sedmikrás.
Návratu mého zročí se den,
bez tebe se zročí.
Nehleď, nehleď mu v oči.
Jsi mlád – a všude jarní jas
a louka plna sedmikrás.
Zrození tvého ročí se den,
zas vzpurný vítr běží.
Leť o závod s ním k věži!
Spas se, pohlédna na mě!
POUSTEVNÍK:
Dnes voláš jej marně,
Milenče silnicí, tvá lákání jsou malá,
neb mimo lásku jest i víra neskonalá.
Otázku druhou teď zodpověz, kterou kladu:
Proč neodvratně hledíš v oči hadu?
Zda vůlí svou, či přinucen?
PTÁK:
Na hnusném chladu jich – ó, zřím v ně bez zdráhání,
vzlet měřím života, jenž ke konci se sklání.
Však nejsou chladné dost a nejsou bídné dosti,
by zasmušily vzhled mé příští blaženosti.
Jsem v zajetí hada, že ptákem jsem,
musím patřit naň, že jsem silný.
POUSTEVNÍK a TULÁK:
I řekni na konec, zda nelituješ,
že nelze pohlédnout v zrak přátelům?
51
PTÁK:
Nelituji!
Mám v srdci váš obraz.
A provázíš mě, blaženého,
ty moudrý, ty mladý.
Je klid, je klid, je mír.
TULÁK:
Had zavraždil jej.
POUSTEVNÍK:
Ne, jen mrtvého se dotek’
a taktak, jak žilžil, i dokonal.
Je jeden věčný klam, slyš, jaký jest:
Vždy myslí had, že ptáka vraždí zrakem.
Leč krásná pravda jest: had zdolán je ptákem.
52