Na špici dýky, která usmrtila,

Richard Weiner

Na špici dýky, která usmrtila, Na špici dýky, která usmrtila,
poplašně mává vrahů věrná láska praporcem prosby. Bílým děsem bílá sípavě úpí o milost, by nastal den smíru s probodeným.
Na tváři mrtvého (lehká mu země!) dychtivá utekla se naděj ve mstu pod masku míru. Zrak si potutelně zpod nedovřených víček razí cestu, špehuje vražedníka. V nicotu vkletá havěď larv a červů, slepýších plazů, prašiviny země se ve zmraženou náhle jakby hrůzu lhostejně uzamkla, kde bezejmenné a hluché vichry řvaly, v chuchvalce rozpomínek potácivých se sbalujíce. Netvorné a zrůdné blaho se odvíjelo z nehostinných zákoutí paměti, zdusané ještě a přec už botnající kvasnicí slepé jistoty. A náhle larvám a červům, slepýšovým plazům, podzemní prašivině, pozůstalé po jakéms dávném rozkotání světů velice dokonalých, ječící kolmicí, z chaosu vichrů, vyhřezla soustrast s věrným vražedníkem. 16 A mstivý mrtvý, který nechce smíru, larv pastva, potutelným kochá okem na mrší hostině se. A kvílí krtci, červi, hrobaříci nad vrahem příliš věrnýmvěrným, než by kál se. Hlodají larvy, chrobáci a krysy na mrtvém, který pomsty nevzdává se... A hrůzně znetvořený chechce se lásce křečovitě vzpiaté na hrotu dýky, která usmrtila. Modlitby v jíní zmražené lpí na rtech té, která zavražděna dřívdřív, než zavraždila, ach, lásky vrahů věrné. 17