LENKA

LENKA
Taková jsi polonahá! Taková jsi! – Proč se zdráhá hrdopýška? Proč se zdráhá nad těmito cáry, které jsem jí dala, ze srdce, ze srdce ráda dala? Vezmi, vezmi, zaplatilas, neboť jsem ti chlapce vzala. Vzala! Těsná snad halenka? Krátká snad sukénka? – Leničko, Lenka, žalost tak hluboko jak slunce vysoko, den zmizet ještě nechce, a mně už tak teskně jakby noc. – 13 Úzká snad botička? Tlačí nožička? Lenka, Lenka! Míň nežli srdéčka vzpomínka, vzpomínečka, bolestivá jehla, jehla tenká. Oj, tam skála, kde jsem výskávala, když jsem čekávala. Ó, to skála, co jsi plakávala. Holá skála, strmá skála, ztezka vychytralá vede k ní, láká. Když se smráká, slunce tam naposled zastaví sese, než do moře skočí a utopí se. Po skále voda hmatá, sáhá, tak svůdná, tak vlahá, a jiskří se a krabatíkrabatí, když sluneční ořioři, než zmizeli v mořimoři, zabrali v oprati. 14 Slunce tam naposled staví se, slunce tam odtamtud topí se. Než zmizeli ve vodě, zabrali v opratě sluneční oři, sluneční koně bystří. Jak daleko se, jak překrásně jiskří! – Lenka, Lenka! – bohatí jsou tak chytří a chudí hloupí tak, a tolik tenká, tenká, tenká je láska. S jedné strany je trpké moře, s druhé údolí sladké. S jedné strany se utápí hoře, s druhé je štěstí, ale vrátké. Co zaplatíš, Lenko, Leničko? Zaplatíš tolik co slunéčko? Než zmizeli ve voděvodě, zabrali v opratě koně, světlí koně bystří. Lenka, Leničko, Leničko, Lenka, za krátkou sukénkou, sukénkou žebravou, za Lenkou obranou moře se jiskří, jiskří, jiskří. 15