Opřena tamo,
ale spíš jakby jeden z bílých těch sloupů, jež chrabře
snášejí uhránčivý a olovem brocený čar
nebes leptaných vedrem
(třas odsouzených ustal,
protože smrtelné nejistoty
shodily kápí,
a temno vavřínů se okřídlilo světlem)
vzhůru, a v husté pršce Heliových dukátů
házených do sázky s Plutem,
a písmem ze shášených jisker píšíc epitafy
svrženým strastem
na moře, kde laškují
– vinicemi Atiky svolné neumřít
pokřikuje vlání zbujných tunik –
opřena tamo
a vezděna všecka v kamenně němý příkaz
nedbat a stříci,
rodička neštěstí dlí
– radostný vítr láme se o tu příď –
a netečnou kopretinu,
všecko jejíž okvětí hadími jazýčky švihá,
mávajíc levicí, podává, aby ji rvaly,
prorokujícím zítřkům.
(Ach, křídla motýlů, zbodených, nežli vzlétli,
a svůdná vlnovko,
po níž plavně kloužou, než ulpěly na hladině
zkázněných proudů, tekoucích zkad a kams!)
Opřena tamo
ta mlčky zuřivá, která harcuje kobylu Hněv,
a krotí ji, svévolnou, jestli by plaše odskočila
s cesty, již střeží
bledá Psaná msta;
opřena tamo,
jaká je krásná rodička neštěstí v pršce
lístků té kopretiny,
s nimiž rozmarný vánek si hrá, čeře loubí.
Si hrá... Ó, není vichru,
jenž by jen o píď je od cíle stočil, kam musejí
zákeřně spadnout.
U paty bílého sloupu, a sama jakby sloup,
nad mořem, stříbrnými vlnkami nalíčeným na starce,
v hrozivé mlčení noří se hloub’ a hloub’
rodička neštěstí.
Kterak bystří pozor, když malátné poledne zdřimlo
a ona sama tu s přiboudlým pachem varku, který k zabití dráždí.
Neúnavná! Vraždila šest dní, a v nastalém sedmém vraždí
dvojnásob dovedně.
A kterak zná pátrat nosička netečné kopretiny!
Jak posedlý jezevčík hrabe rysí úskok, jejž jí svěřila Psaná msta.
Ó bystrá!, pod slávou lánů odkrývá rzivý trs kletby, zkad v šlahounech vyrůstá
rod její svěřenců.
Vy však pokojně sněte, ó, zbujné tuniky pod odmlčelými keři!
„Evoé“ dmychá v leptavý lijavec neštěstí a smetá jej za tančící.
A poupata limbů se zamkla, a kopinník sen tam střeží
rhytmus votivních tanců.
A nad potopami skáčí v tanečně výhružném taktu
přechytré archy a prostřed vod shazují přítěž,
a žraloci číhají pod prahy zvonících kataraktů
na své sousto psanců.
I zvědavý klíček písně vypadlý z rohu
hojnosti, jejž jitřní krása ledabyle naklání,
puchne a černá, jestliže cíp jen nešťastníkova
snu, kde se kuklí můra, mokře naň pad’.
Tam, kde se běžcova bílá pata kdy jen mihla,
roztaje beze škod kopretinná závěj sudeb,
přimíšena-li však smítka jen mršiny bázně,
travka tam nevzejde už.
Mimo trosky, rychle, jestli sídlištěm vzdechů,
ni maní slzy znamenaným vzývačům fata,
kdo by jen chvíli jihl nad smutným osudem psanců,
hned si ho ta chátra osvojí.
Nejen rzivou hlízu kletby odkrývá rysí úskok
slepé rodičky neštěstí, soustrasti koukol také.
Rouhejte se hrozivé vánici stínů,
jinak závěje kleteb na vás.
A buší-li strach, píšťaly, puklice, bubny sem!
Spusťte již, požehnané vy mlýnky, kde tetelení
na krupobití rhytmu se smílá. Vy, chrastící kastaněty,
rozstřílejte bubácký mrak náhody!
Neboť horlící ostří šavle znamená rysy zrádců,
kteří ho zbožňují v brusu.
Střemhlavou náhodu krotí a osedlává
poltící popírač, a hněte z ní tvárné dnes.
Opřena o sloup – úklad vesmíru na něm – a sama zmateně dychtíc
po spáse břemenem drtivým tak, že nelze ho unésti,
nad marně lámaným rhytmem moře, na něm ztrhané prámice kytic,
volajíc po mukách, která se zpěčují bolet, dlí, sebe neznajíc, rodička neštěstí.
Tu nevinně zlou, jež podává osudnou kopretinu sápavým prstům příští,
mrak pohrom ji miluje, jeho vyznáním blesk, kterým zryt,
a v chroptících temnech těch, kde se světlé turnaje o rudé smršti tříští,
jsou němoty díkůvzdáním, zpěvem pláč a jsoucnem být.
Ale světelný povyk příčin oblehl pevnost, jež vězením sobě samé,
zavilá slepota nadarmo ježí se v střílnách a vroucí smolu leje,
štěkot světel aťsi zdáven, zhouba syčí, a rozeklané
temno posléz temnem se ví. V jeho podzemí jiskra řeči světelné zmatky seje.
Ztečena sobě samé. Po vrátkém laně otázky spouští se, aby se vzdala:
– Proč vadne, nač patřím? Proč kynu-li, děs jakby podpálil?
Proč líto mi zmilitkých mých? Proč kysne úsměv, který jsem uchystala?
A bělostná prška květu proč sprchá na sídla jen, jichž jako by nikdo nehájil? –
V dálkách, kde úsečná vládne zvůle, soudní prestol. A dokola davem
kmen vasalských věštců, a kolik tu sudičů, tolik též vyřčeno práv,
strach toulavých rádců vystřebán horečkou mízy, a zchytaným jasnem ztráven,
sám sobě zaskočil ústup a troubí vzkříšení anděle pozjímav.
Po stráních spásaných včelami závodí chladivé ohně, když shasly, popele není,
v záhadných spirálách obnovy odplouvá krása a vůně a loučí se shledáním,
po stopách rozmarných křídel stoupá nepamět pokolení,
sršící koule záludně zavádí vzpomínky k stržím, a sháší jim.
Propasti svržené vzhůru, kde mrznou; mrtvi strážci stavidel, kudy valí se láva
upřených jmen a bezradných těhotenství, zároveň strůjce i tvor,
líné těsto na hmotu, prostor i čas, otrok znamení, která dává
zpitý a zneuctěný, tvůrcem svým pohozený, líný a svrchovaný jakoby diktátor.
Šílenec, který se ví. Psané msty negramotný písař, rodičce neštěstí potrhle velící pól.
Mráz bezhvězdí nad ním. Příkré pak nic, a potom jen chechtot boha, jenž stvořiv sešílel.
Dýny, že kutaly v sypku svém, shrouceny. Zpříma však vetchý stvol,
jenž objevil slovo: krotí pojmenovav, štítí se pojmenovav, sámjediný tvořitel.
Prostřed bílých sloupů –
– nežehrají, nikdy že patka klenby
neuštkne hlavice jejich,
aby zklenula přístřešek –
– třas odsouzených ustal,
protože strašídelný ortel
shodil kápí a žasne –
prostřed jich, a sama trpělivější ještě
rodička neštěstí dlí.
Docela nahé mládě člověka –
– o, toho třpytu zlatých šupin delfínů,
tak zlostně nedočkavých, aby už uvízli
v sítích drsné hudby –
mládě člověka vztyčilo významně prst,
druhou co rukou laská,
roztržitě patříc,
marné své rekovství, to hříbě.
Ona však, ztrnulá posud, zvedá nyní
zvolna rámě.
Jež, když vodorovné,
na slepé oči vědouc klade se,
zatím co se jinotajně vlní
řásnatý rukáv.
Pohleďte, jak je mladá a jak krásná.
A zří.