AUTOPLAGIÁT
Dno čirých říček, a na dně fujara,
a lesní roh se loučí s břízkou,
slabounký hlásek vpadá do jara
s nedočkavostí zlostně energickou.
Po písku šeptmé stíny rybiček,
ač-li to nejsou rybky samy,
a ze všech hájů „cukrú“ hrdliček,
leda že pel toto, an výská nad břízami.
Či dvojtón ticha snad, jenž osaměv
po loňských snězích, trne pod modříny,
zda se ho ujme loutnin čarozpěv,
aby ho rozpřed’ v radost bez příčiny.
Loutna, loutna! Bouřky ji upustily
do sypkých dýn, kudy úžas klopýtal,
108
voda a země o ní soupeřily,
a má ji vítr, jenž o ní přemítal.
Vzdal se mu kastel tíže a navrací
klíče k svým kejklům a od svých doupat,
skrz meandry hudby své se zpita potácí
vysoko sřícená pyšná loutna.
Nade kři růží snopky včel,
červnových hřmění letmé sémě,
a nad strání se na chvíli odmlčel
ještěrčí poplach celé země.
Nelidské slávy lidská zámlka
– a lesní roh se s břízkou loučí –
to vybřed’ z kukly své a propuká
rozlehlý nápěv přástek s loučí.
A tvrdé jaro, jemuž nabízí
úhlednou chaloupku, ach, tak idylickou,
lískový prouteček naň sřízlo si
s krutostí mládí zlostně energickou.
109