Oltáře, chrliči, brány. – Odkud, rci, proč? K čemu byly? –
Za mříží tramway šílí k Porte Rapp od Bastilly.
Kamenný poutník chtěl by odejít do Bretagně.
Hrdinský svatý strnul, rozpřáhlý ke mstivé ráně.
Marie-Panny s dětmi praví mi: – Nedoroste!
Takový malý. Tak milý. Dítě tak dobré a prosté. –
Překrásné Magdaleny, mučeny touhou znova,
na matky žárlí, neb žádná jim milence nedochová.
Oltáře znesvěcené zmučeny čekají na mši.
Andělé rozletělí spadali k zemi. Teď tančí
nějaký marný tanec, unylý, bezkrevný, svadlý. –
Tesklivě sevřené rty jakoby otázku kladly.
– Žijeme? Zemřeli jsme? Žili jsme jednou! – – Žili?
– Za mříží tramway šílí k Porte Rapp od Bastilly.
Daleko něco vzniká, z barev a tvarů se splítá,
z dneška a hluku se splítá, z včera a z ticha se splítá.
Daleko, blízko. – Jedno včera a zítra a dnes.
V záplavě hudby je ticho. Pohyb se vysmek’ a kles’.
Nad rudou zavřenou branou
divoké víno těžce v pletencích dlouhých visí.
Slzavé krůpěje kanou
po listech, deštěm rudých.
V nádvoří, zvučný v pršce, zprudka se zved’ hlas čísi.
V dlážděné síni, kde letmý,
vláčný a nyvý soumrak dešťový nyní chodí,
sesterské madony s dětmi
u svojích sloupků stojí.
Francouzská úzkou ručkou družku svou žehná příč lodí.
Tiše se uklání druhá.
Zvyšujíc pravý bok, tak nadpírá tíži děcka,
jež směje se na svého druha.
Od břehů Innu přišla,
touží a zvyká; pyšna dítětem září všecka.
Mile se s výše své dívá
ta, jejíž svatost della Robbia snivě shnětl.
Madona-panenka snivá,
zdivena v anděl kůru.
– Líbejte hoška mého, dobří, by rost’ a kvetl. –
Ví-li – (teď kráčejí spolu),
srdce jich všech že jedním osudem v jedno skuta?
Stoupají po schodech dolů.
Nevinné žerty si tropí
z Davida na obraze Michala Wohlgemutha.
Před rudou zamčenou branou
musí-li nedočkavý návštěvník zastaviti,
bláhové představy vstanou.
V deštivém zimném ránu
dětinný přelud mírně náhradou slunce svítí.
Vcházím jak nesmělý milenec? Jak nedobrý syn?
Kajícník? Radostný?
Jsem v lese? Nevím. – Jsem v městě? Nevím.
Jsem rád.
Dokola jsou krásné věci.
Krásné sochy.
A staré brány.
A oltáře staré.
A roztodivný břečťan.
A stromy.
Jsem rád a vděčen.
A je ve mně prosto jak ve vesnické kapli.
Tu bázlivě pravím: Rozumím.
Nevím však, rozumím-li.
Řeknu tedy: Odpouštím. –
– Čemu? otáži se v zápětí
a směji se.
Ano, směji se – a můj smích je bohulibý.
Nitro mé je prosté
jak stěny vesnické kaple.
Dokola jsou krásné věci.
Staré věci?
Neodpovídám.
Za mříží je hlučno: lidé, vozy – den!
Všichni pospíchají, neboť všichni jdou po práci.
A já?
Zahálím? – Zahálím!
Ne! Nenene!
Je třeba milionu lidí, kteří by stále jen říkali:
Dobrý duch stvořil svět. –
Jsem rád a vděčen.
A je ve mně prosto jak ve vesnické kapli.