ZA JAZYK.

ZA JAZYK.
Zvěst zaletěla do kraje, že v horách velká skála je a ten, kdo skalou pohne jen, prý štěstím bude zanesen. Tu Míša, chudé matky syn, šel za tím štěstím do pustin. Pot járkem se mu s čela lil: on – olbřím – balvan odvalil. Oh –! Zmije pod ním seděla: tak uhrančivě hleděla, ty oči tak jí svítily, že smoly proud by vznítily. Šíj roztáčela svinutou i rostla každou minutou a Míšou trhlo, chudákem, když pojednou stál před drakem. Leč Šarkan dí mu s pokorou: „Než slunko zajde za horou, slyš, od paty až do brady já zasypu tě poklady. 50 Za skvosty mé i za statky dej jazyk jen – ten od matky – je sprostý: vrz jím do bláta! Já dám ti svůj, hleď: – ze zlata!“ Tu hoch se probrav z úžasu, zpět skalou mrštil po ďasu, v ráz přirazil jej balvanem: „Mě nezvrhla máť Šarkanem!“ 51