MALÝ BIBI
KRÁLOVSKÁ OPIČKA
[5]
l
Král Pompů, moudrý, Pompampula,
opičku Bibi miloval,
kam se Pompampilie hnula,
opičku Bibi s sebou bral,
malého opičáka Bibi
ze zvyku nebo ze záliby
do lože, rady, k stolu zval,
s ním jedl, spal a panoval.
„Není-li se mnou ten můj Bibi,
tak jako když mi něco chybí,“
říkával Pompampula král,
co opičáka miloval.
9
II
„Náš dobrý král vypadá jaře’jaře,
náš král nás všecky přežije,
náš král je ctitel němé tváře,“
říkala Pompampilie,
„náš dobrý král humánně cítí,
jenom by měl už vyměniti
Bibiho za něco jiného,
snad by to šlo i bez něho.“
Po této bohapusté řeči
vzplanul král láskou ještě větší:
„Komu se Bibi nelibí,
ať Nejvyšší Šos Nám políbí,“
prál moudrý Pompampula král
a dál Bibiho s sebou bral.
10
III
Když královská pomáhá přízeň,
žák brzy bývá nad mistra.
Opičák Bibi – jaká trýzeň! –
už nosí kabát ministra,
důstojně chodí trůnním sálem
za moudrým Pompampulem králem,
šklebí se vlídně na své milce
a na ošklivé zhovadilce,
co nectí mravy opičí,
zadeček rudý vypíčí.
Směje se starý Pompů král:
Potvora Bibi, ten jim dal!
11
IV
Čas běží jako teče voda,
hoře i radost zahladí..
Opičák malý je velká móda
na hradě jako v podhradí.
Dvůr nežije už po svém skromně,
heslo je: dělejte to po mně,
nikdo se v ctnosti necvičí,
všude jsou mravy opičí.
Buď za dobře s opicí Bibi
a nemáš v žití jedné chyby,
kdo však jsi proti opici,
jsi zralý pro šibenici.
Lépe je býti pro Bibi,
buď vrah či zloděj, máš alibi.
Nelíbí se ty řeči králi:
„Potvůrka! Malý, ale zralý.“
12
V
Vyslali posly k svému králi
občané Pompampilie.
– „Co vám zas udělal Bibi malý?“
– „Ze země musí ta bestie.“
Přitiskl král opičku k srdci:
– „Spíše trůn Pompampilie svrci
dám s hradeb, ohněm spálit srub,
než zkřiviti na Bibim chlup!
Já za ňadry ho v sečích nosil,
když mocný Pim Pam Pompy kosil,
on s brkem mým si mile hrál,
jímž pro vás mír podepsal král.
Ta opička – tvor nevinný,
dělala s Námi dějiny.
Kdo pak vám vlastně volnost dal,
13
nevděční Pompové?“ – „Bibi a král.“
– „Tož dobře, tak se mi to líbí.
Váš král a jeho malý Bibi.“
14
VI
Vyšli poslové z trůnní síně,
jen rytíř stojí v brnění:
„Slyš, králi, s opičákem v klíně,
o Bibim Pompů mínění!
Ať hněv tvůj na mou hlavu padne,
běda nám, jimž skokan vládne!
Slyš, králi, od věrného sluhy,
kdo bude Pompampula Druhý,
a pak mne třeba v žalář vrhni.
Mudřec byl Pompampula První,
však jeho nástupce je op
pro posměch národů všech dob.
Děl král: „Vím, že má Bibi chyby,
leč král je král a Bibi Bibi.
Ctím tvoje ctnosti vojína,
však nečetl jsi Darwina
15
a proto dím ti otecky:
nevzděláváš se vědecky.
Bibi bude, co se Nám zlíbí,
stát jsme My a po Nás – Bibi.“
Smělého rytíře v brnění
vrhli do temného vězení.
16
VII
Po sedmi letech, tučných kravách,
nastalo sedm hubených.
Šediny kvetou na starých hlavách,
mozoly v dlaních udřených.
Jen malý Bibi měl se k světu,
neb potrpěl si na dietu
jako Pompampilie král.
Nekouřil, nepil, dobře spal
a proti opičímu zvyku
pěstoval vysokou politiku.
Po práci opičáček malý
cele se věnoval svému králi
a bavil ho svými pohyby.
– „Podívejte se na Bibi,“
říkával král – „toť příklad druha.
Ale mí poddaní pijí jak duha!
19
A jak si stále vede skromně,
nepije, nekouří, – všecko po mně
ta opička Bibi udělá,
je střízlivá, pilná, veselá.
Až se Pánu mne povolat zlíbí,
bude tu Bibi – můj malý Bibi.“
20
VIII
I bylo smutno v Pompů zemi,
jako by hlídala ji saň.
Opice vládne nade všemi
a všechny Pompy svrbí dlaň.
– „Aby vás nesvrběly dlaně,
budete platit větší daně!“ –
rozhodl jejich moudrý král
a pěvce k dvoru povolal:
– „Zpívejte lidu o Bibi,
jenž požívá mé obliby.“
ProzpěvujíProzpěvují, jsou pěvci dobra
a z opičky dělají obra.
Bibi! hlásají Pompů runy.
Bibi! znějí varyt struny.
Bibi uprostřed bitevní vřavy...
Bibi pozdravován davy...
21
Bibi Pompů bohatýr...
Bibi dává světu mír...
Bibi Pompampilie síla...
A jedné paní se narodila
trojčata – samé opičky.
Bojí se rodit rodičky,
aby se v opici nezhlídli.
A voje Pompů prořídly.
„Bravo!“ – dí král. „Čest varytu.
Bibi má popularitu.“
22
IX
V uměnách je vláda hrůzy:
opičky se staly z Mus,
v opu zhlédnuvší se Musy
rodí opicassismus.
Všichni kritikové hymny
pějí na opicassismy,
olej, mramor, bronz i mosaz
zvěčňují opičí ocas.
Necti ocas opičí
a budoucnost máš jepičí.
Kdo však dbá na opů mravymravy,
dostane se do výstavy.
V umění též dojde chvály
talent malý, ale stálý.
Národ vede celičký
Strana Malé Opičky.
25
X
Skřípe Pompampilie zuby
a pěsti vzteky zatíná.
Pompampilii do záhuby
vede opička nevinná.
– „Hrom uhoď do mudrce krále,
když opici nechce dát vale!
Dvanáctá bije hodina! –
hlučí pod hradem spodina.
– „My chceme opičáka hlavu
a kašleme na dějepravu!
Ať dělal Bibi dějiny
anebo jen opičiny,
pro právo jsme bojovali,
ne aby dělal Bibi malý
v Pompampilii tyrana.
Na šibenici s ním do rána!“
26
Poškubává král bradu: „Zle je.
Co se to tam dole děje?
Jdi, Bibi, vyslechnout ty stesky.“
Hop, už je v okně: „Je tam hezky,
střídavě jasno a obleva.
Vítr jde z prava do leva.“
Dí král pohnutím slzící:
– „Optimistickou opici,
optimistickou v zimě, v létě
bych nenašel na celém světě.
Radosti, která jsi mi zbyla,
pojď na můj klín.“ Hop, už tam byla.
27
XI
Cesta pomsty je hladká, krátká
a vine se jak zrádný had.
– „Pro toho královského spratka
musíme rozbít králi hrad,
sem s děly, těžkou municí!“
řve vše, co není opicí.
A za chvíli to praská v krovu.
Naslouchá starý král a znovu:
– „Co za zvuky to sveřepé?
Jdi, Bibi, zda někdo neklepe?“
Hop, tu je, vtělená ochota.
– „To zas nějaká žebrota
přišla k nám se svými stesky,
Ale jinak je tam hezky.“
– „Na mé srdce, perlo opů!“
Bum. – To spadla půlka stropu.
28
XII
Než by ruka perem hnula
byla z hradu ruina.
V ní pohřben mudřec Pompampula
a opička ta nevinná.
Když odklizeli hradní trosky,
objevil se nosík ploský
a pak, běda! obraz krutý,
– v hrůze všecko umlká –
opičí chrup zahryznutý
do říšského jablka.
Na královském hermelínu,
korunu v královském klínu,
jak se králi s hlavy svezla,
a kus královského žezla
drží v pěsti zaťaté
dvě malé ručky chlupaté.
29
Ubohý král, ubohý Bibi,
smrtí splatili své chyby,
každý má z nich, co si přál:
opičku svou Pompů král,
(je konec řečem o rozluce)
a Bibi zemřel s žezlem v ruce.
Nejlíp pochodil Pompů rod,
dějiny daly se na pochod.
Protržena je opičí smůla:
Pompampilie nezahynula
na věčný přízrak opičí kůže.
Pompampilie rodí zas muže.
30
XIII
Dávno zhasla vzpoury záře,
jarem kvetou ruiny:
výstraha pro němé tváře,
co chtí dělat dějiny.
Dětem vypravují matky,
než je pojme spánek sladký,
jak jednou národ celičký
do zajetí pad’ opičky,
že měl krále paličáka
a ministrem opičáka.
A když přijde spánek libý,
zdá se jim o malém Bibi,
kterého paličatý král
do válek, míru s sebou bral,
s ním jedl, spal a panoval
a jak se jednou panu králi,
31
do hradu za to nabourali,
že mu nechtěl dáti vale,
atakdále, atakdále...
32