PERUŠTICE.

PERUŠTICE. (Z bulharského povstání r. 1876.)
V Peruštici kostel s křížem dvojitým, že zde stánek bůh má pravoslavný – mlčky hledí k mučeným a ubitým, v hrůze válečné sní sen svůj dávný. Vůkol volání: Hoj, do chrámu se spas, živ kdo’s ještě v bědné Peruštici – ochrání nás patron, svatý Anastas, zaštítí nás bůh, teď trestající! A již dav se zatarasil v kostele, starci, muži, ženy, dívky, děti – duní rány z děl a pušek z ocele, s koulí každé chvíle zmar sem vletí. Dva dni hrozné a dvě noci hroznější střelba zní a nešťastníci úpí – v chrámě živých sbor je stále skrovnější, mrtvých stoh se stále výše kupí. Třetí jitro vstává, marně prosí dav: Pane, ať se chrám Tvůj na nás sřítí, smrt svou na nás pošli, nepřátel nás zbav!... Venku u zdí chrámu požár svítí. Venku bašibozuk divý zvedá řev nad planoucích hranic září rudou: Hoj, co tam je žen a co tam sličných děv, všecky sladkou kořistí nám budou! 13 Vnitřek chrámu v peklo mění hranic žár – větší peklo v duších, nežli to je. Spase Gineve, čas sáhnout pro handžár, zabít ženu svou a děti svoje! Bratře, než je pozdě, rychle vytas nůž, sestra z ruky tvojí smrti žádá! Milý, ještě jednou obejmi mne úž – v náručí tvém umřela bych ráda!... Oběť dokonána... V chrám se kouří krev, na dlažbě je mrtvých měkké lože... Ginev ještě v smrti volá v pustý řev: Ty nás pomsti, pravoslavný bože!... 14