ŠTEFÁNIK.
Letí vítr od východu
ze slovenské země,
nade hnízdy ptačích rodů
šumí přetajemně:
píseň šumí o rekovi,
který jako Ikar nový
vzlétl na peruti,
z cizích zemí k dálné vlasti
přes hory a přes propasti
letěl v touhy hnutí...
Jako v báji o Tátoši
vzlétal ve svět širý,
druhům velel: „Vzhůru, hoši,
plni svaté víry!
Vzhůru, hoši, na lupiče,
který doma splétá biče
na otce a matky,
pod naše se krovy dere,
co tam najde, vše nám bere,
i náš jazyk sladký!
Hubí nás již po staletí,
učinil z nás raby –
z nás však, nové doby děti,
nikdo nebuď chabý.
Ve svých srdcích pevnou víru
napněme zde v světa šíru
odplaty své luky –
věřte, že i z dálky světa
47
najdou cestu v prsa kletá,
v lupičovy pluky!“
Sílu vléval bratrům do žil,
které v srdci nosil,
pilnou prací pole množil,
které láskou osil.
K výšinám, kde slunce hoří,
denně vzlétal na svém oři
s obrovskými křídly –
rostl jeho oheň mladý,
rostly jeho druhů řady,
nepřátelské řídly.
A když poslední byl střelou
sražen lupič němý,
ucítil i krev svou vřelou
z rány kanout k zemi.
Druzi jeho zajásali,
doma ozvaly se skály
tisícerým echem –
on jen chvíli v dálku zíral,
touhou neúkojnou zmíral
dýchat vlasti dechem.
Vidět nad Váhem i Hronem,
pode štítem Tatry,
na polích i v háji vonném
nespoutané bratry.
Rodnou píseň uslyšeti
radostně jak Nitrou letí,
volně, beze stesku –
48
kde dřív jenom žalovala,
jak teď v rozjásání cválá
v bujném očí lesku.
„Ještě jednou na Tátoši
do výše se vznesu,
vzletím ke Kriváni, hoši,
ke Štrbskému plesu“.plesu.“
Bratři oblétli jej rojem:
„Zůstaň, oř tvůj sláb je bojem,
mdlá jsou jeho křídla,
nedoletí!“ – „Nezůstanu,
poletím, by rodnou stranu
duše aspoň zhlídla!“
Vzletěl křídly svého oře
nad vysoké hory,
dřespřes ledovců, sněhu moře –
kůň však slábne chorý.
Pobodl jej: „Napni svaly,
tam již Dunaj proudy valí –
za něj, umřít doma!“
Skok – a s koněm jezdec němý
v pádu líbá rodnou zemi
krvavýma rtoma.
27. září 19191919.
49