Třetí den už volá na pomoc
čerta ďábla, ale malomoc
od mistra se stejně neklidí:
jeho dílo dosud nehotovo,
a co schází, oko umělcovo
ještě nevidí.
Před čtvrt rokem hrabě z Klanovid
obraz Krista dal mu zhotovit
pro svůj zámek, aby před zrakem
měl jej v paměť, že choť jeho milá
z nemoci se těžké pozdravila
jako zázrakem.
A hned mistr dal se do díla...
On, jenž dosud shora sesílá
uzdravení všem, kdo churaví,
byl mu vždycky třeba jiným protiv
krásný, velký, stejně vděčný motiv
jako lákavý.
Dlouhou dobu mistr před plátnem
ve tvoření času posvátném
v kouzlo barev měnil nadšení,
však když byl už s prací hotov skorem,
viděl, žasl, splakal nad výtvorem
svého umění.
Ne, to nebyl ani z daleka
výraz v tváři syna člověka,
který léčí, jenom vidět jej,
který nad to – a to jeho sláva –
věčný život, ano věčný dává
těm, kdo věří v něj.
A on zkoušel podat na novo
víc, ach víc než roucho Kristovo,
onen zjev, jak sám jej kdysi zřel,
ale darmo: chaos na obraze,
chaos v mysli, chaos v jeho snaze
skončil přední z děl.
A byl přece jednou klerikem,
poznal Krista v jeho velikém
díle spásy, než se docela
odřek’ kněžství na slov matčin příval,
že ta dívka, již tak rád kdys míval,
náhle zemřela.
Hrouží duchem do oněch se chvil,
kdy tak šťasten se svým Kristem byl,
že jej stále viděl před sebou...
v dlouhé říze, s usměvavou tváří,
jak tak mile patře na něj září
lásky velebou!
A co vidí?... místo lásky té
svoje mládí hříchem rozryté,
místo blaha cítí břemeno,
že je na vždy ducha vzlet i mladost,
umění i ze života radost,
vše, vše ztraceno!
Myšlénka ta jako mohyla
na mysl se jeho tlačila
a s ní krutý nevýslovný žal,
jenž jej tížil stále víc, až na zem
sklátil jej, kde mistr pod obrazem
hořce zaplakal.
A čím více bolest zoufalá
na kusy mu srdce trhala,
tím víc šly mu duší veškerou
lítost, touha, by dal výhost všemu
a zas chtěl a směl se vrátit k Němu
s děcka důvěrou...
A když opět oči otevřel,
aj co vzadu v šeru síně zřel?...
dávný zjev ten – ano, bohudík! –
v dlouhé říze, s usměvavou tváří,
jako druhdy, když byl v semináři
šťastný nešťastník!
A ten celý zářný obličej,
který léčí, jenom vidět jej –
ani stopy nemá po výtce,
ale za to lásky celé moře,
jako tenkrát, když i přes své hoře
věřil nejvíce!
Mistr žasne, vstává se země...
zjev tam dosud stojí tajemně...
ó zas věří, že jej z pohromy
vyrve mocí nebeského zdroje,
jako tenkrát, když v něm vídal svoje
živé svědomí!
A co nyní vidí na hlavě?!...
skví se celá v světla záplavě...
jaké barvy!... a ten milý zjev
jakby kynul, by se chopil štětce,
a co vidí, směle přenášet se
jal vše do barev.
Velebná a velká chvíle ta!
Tu je štětec a tu paleta,
a zas ruka jako ve mládí
věčnou lásku v plátna obrysy tu
se zvláštnostmi všeho koloritu
rychle převádí...
Zatím pokřik dole z ulice
ve pracovny dere poklid se
a vždy víc a stále hlučněji –
ale mistr v této chvíli slyší
jen hlas lásky, který bolest tiší
v blaho měně ji.
Křik se vedral v ucho mistrovo,
když už dílo bylo hotovo...
přistoup’ k oknu – řev zněl víc a víc
z kruhu přátel opuštěných zradou,
kteří za to proň si přišli s vnadou
lepých krasavic.
Marné svody! – teď už oželí
mistr snadno bujné veselí
v jejich kroužku, žerty, smích a zpěv –
z malby na něj v čarných barev záři
s usměvavou láskyplnou tváří
zírá božský zjev!