Číšník.

Číšník.
Noc tichá tak a smutná jako tmavá, jen na sov hradě v síni rytířské je neslýchaná vřava. Pan Volfram víc než hodokvasit umí – dalť včera Poříč, svoje městečko, obrátit ohněm v rumy. A všechen lid svůj přísahati na nich, že odřekne se víry kacířské do prvních hodin ranních. A nežli vzhořel do červánků západ, už oslavoval skvělou hostinou ten ďábelský svůj nápad. A je už k ránu... kvas však dále trvá a hlučno ještě, jakby zvedala se teprv číše prvá. 56 A víc a více rudnou obličeje, vždyť nejen požár města kacířůkacířů, i víno pěkně hřeje. A víc a víc ty kusy živé hlíny si stelou pod stůl tvrdý na trnož jak slávy na vavříny. A víc a více skřeky zpitých lebí žalm ranní dusí, který z žaláře sem vniká cestou k nebi... „V tmě žalářů i ve mučidel děsích ty’s nejjistější naše pavéza, ó Pane na nebesích!“ Pan Volfram zaslech’ prostou píseň tuto... a jeho srdce bylo pojednou jak ve dví rozetnuto. „Hoj, povstaň,“ volá, „kdo se cítíš v týle, a vhodný ještě prones přípitek na konec kratochvíle!“ Hned každá ruka, i ta méně jistá, se táhne pro číš, a co hodovník, to k přípitku se chystá. Tu vstává jeden, jehož do rubínu nos zbarvený se kejklá nad knírem – „Zdar burgundskému vínu!“ 57 A nade stolem číše cinká o číš, a všechněch hlavy jeden tvoří kruh, jak když je lýkem stočíš. A když ta bouře ztišila se cele, zas druhý zvolal tenký jako nit: „Na zdraví hostitele!“ A nade stolem číše cinká o číš, a všechněch hlavy jeden tvoří kruh, jak když je lýkem stočíš. V to zvolá třetí, z vlasti zrádných synů: „Zdráv buď náš Volfram, že kol vyplenil kacířskou prašivinu!“ A nade stolem číše cinká o číš, a všechněch hlavy jeden tvoří kruh, jak když je lýkem stočíš. A znova v sále číšemi se točí – jen starý sluha podál u konve si stírá slzy s očí. „Aj starý brachu,“ vece číšníkovi pan Volfram zpitý, „nechť nám přípitek i tvoje ústa poví!“ A co se takto vítězně naň šklebí, žalm opět vniká v sál sem z žaláře na svojí cestě k nebi: 58 „V tmě žalářů a ve mučidel děsích ty’s nejjistější naše pavéza, ó Pane na nebesích!“ A starý sluha ve poctivce šatě jde hrdě k němu, jakby každý coul byl na něm zlato v zlatě. Pak chvíli ještě naslouchaje stojístojí, a teprve když píseň dozněla, pozvedá ruku svoji. A praví klidně: „Srdce plné trudů, to má je číše – a tu do smrti své Vlasti prázdnit budu!“ „Ha, ovce vlčí, za to slovo vzdorné já naučím tě vlasti připíjet s krysami v hladomorně!“ Tak řve pan Volfram s tváří na smrt bledou, pak kyne sluhům, a už žoldnéři číšníka z koby vedou... A na sov hradě dál a dál se kvasí, a z hladomorny znova slyšet žalm – však teď už dvěma hlasy... „V tmě žalářů i ve mučidel běsích ty’s nejjistější naše pavéza, ó Pane na nebesích!“ 59