Holubice.

Holubice.
I stalo se, když přilnul nejvíce Čech jako národ k Boží pravdě čisté, mu v službě Husa Pánem vyjevené i mučedníků krví posvěcené, že Antikrist jej od ní odváděl lstí nejprve na sněmu v Basileji a potom hrubou mocí válečnou, až spustošením země valila se zhouba proudem do všech jeho oudů – ó kdo by chtěl neb mohl vystihnout účelnost božích soudů! Ba stalo se v té době zvrácené, kdy Čech byl tupen, vražděn, olupován o svoji víru, drahocenný poklad, o svého Krista, pro nějž byl i proklat, že tolik jej, ach tolik miloval, i stalo se, že velký Comenius, jenž všemu světu, který tápal v tmách, 60 věd užitečných přines’ pochodeň, svou nesměl doma zváti ani hroudu – ó kdo by chtěl neb mohl vystihnout účelnost božích soudů! A když se loučil s vlastí, dotk’ se rtem hor jejích věnce, kraje kalicha to, z něhož jak byl by všechnu hořkost odlil do živých slov, se za svůj národ modlil, by Hospodin mu nedal zahynout a po přejití vichřic časných hněvů zas jeho věcí vrátil vládu mu... či měl ten lid tak Bohu oddaný se znova státi stádem pouhých bloudů? – ó kdo by chtěl neb mohl vystihnout účelnost božích soudů! Však modlitba ta neumřela již! Jak holubice přiletěla zpátky a jako její tvůrce po ciziněcizině, tak byla štvána ve své domovině, zlý Antikrist ji pronásledoval, kde aspoň jedno české srdce bilobilo, do lesních skrýší, skalních úžlabin, do sklepů ve dne, do chat za noci a v každou vnikal jako ve psí boudu – ó kdo by chtěl neb mohl vystihnout účelnost božích soudů! 61 A žila v srdcích věrných Čechů dál, kam nepřítel se na ni dostat nemoh’, a žila ještě, když ten, jenž ji vydech’ a našel soustrast v cizích zemí lidech, svou velkou duši Pánu poručil tím srdce vzdechem upřímným jak prostým: „Ó Bože světla, dejž té milosti, by moje vlast šla vždycky za tebou, jak já vždy šel, i nyní za tebou jdu!...“ a nestalo se – kdo by vystihnout moh’ cesty božích soudů! A kdykoli se knihy pálily, neb někde zdařil lup se na kacíře, ta modlitba vždy k nebes bráně sice se vznesla vzhůru jako holubice, kde lkala bijíc na ni křídloma a prosila, by Bůh ji přijal k sobě, že nevinně ten dobrý trpí lid, však vracela se vždycky se steskem v puch žaláře a do spálenišť čmoudu – ó kdo by chtěl neb mohl vystihnout účelnost božích soudů! Pak zástupy když opouštěly vlast nechtíce dáti rvát si řeč ni víru, ta holubice věrná, rychloletá,rychloletá s kralickou biblí, s Labyrintem světa je oblétala smutné na pouti 62 a u hranic se vznesla k trůnu Boha a znova lkala, by ji vyslyšel... však darmo, darmo, a tak sletěvši zas shlížela se v čerstvé krve proudu... ó kdo by chtěl neb mohl vystihnout účelnost božích soudů! A minula tak léta běd a hrůz, a v Čechách bylo jako na hřbitově, a český národ kacíř zatvrzelý již vložen v rakev svými nepřátely... aj holubice znova dala v let se k nebes báni, znova úpěla, však znova slétla v spustošenou vlast, kde všechno, vše se podobalo už jen velké slavné minulosti troudu... však proč? ach proč? Kdo moh’ by vystihnout účelnost božích soudů! A víko přibit už se strojili... aj holubice vznesla naposledy se unavena pracně nad oblohu a za lid český takto lkala k Bohu: „Ó Hospodine, čas již nejvyšší! již na vymření je ta krásná řeč, v níž dal jsi Husem světu vyjevit svou milost k němu – račiž slitovat se nad ubohým... ať s tou útěchou jdu 63 zpět v náruč tvou... ó dej se obměkčit v přísnosti svého soudu!“ A vládce světů nad tou modlitbou se zamysliv ji pustil v bránu ráje, a holubice jako Noemova již neletěla Čechů do domova, i bylo po potopě pohrom zlých a zaražen stál hrobař nade rakví, v níž národ český spánek smrti snil... a ponenáhlu vcházel život zas do jeho chladných tuhnoucích již oudů – však proč? ó proč? – kdo moh’ by vystihnout účelnost božích soudů! 64