Veselé vrby.
(Z Jubilejní výstavy v Praze 1891.)
Tlupa skřítků noční tiší
jde a stane... co to?... slyší
ševel starých vrb.
„Jářku, pst!... ty stromy smutku
veselí se...“ – „Aj, ba vskutku;
poslyšme, co jim to asi
vlezlo do kotrb.“
V okamžení chodců hlouček
tiše sedá na palouček
u těch starých vrb,
a ty vrby šepotají
a ti v trávě naslouchají,
oni dole, nahoře pak
bledé luny srp.
„Víte, co mi nad výstavou
nejveselej krouží hlavou?“
řekla jedna z vrb.
78
„Že to žito, jež tam zraje,
z rajského je Čechů kraje,
tedy české, a tak prosté
koukolu i chrp.“
„A mně jako do skoku je,
když mé oko pozoruje,“
vece druhá z vrb,
„kterak zase jednou letí
Čechoslávu do objetí
Slovan z blízka, Slovan z dáli,
Polák, Rus i Srb.“
„A mnou klátí pyšná radost,
že se právu stalo za dost,“
na to třetí z vrb;
„o Čechu že pravda zase
v pravém světle zaskvěla se,
a že tomu, kdo ji třísnil,
narost notný hrb.“
Ticho opět... Na to malí
vousáči se dále brali
od pozdřimlých vrb.
„Dá-li Čech si jako děcko
i teď ještě líbit všecko,“
podotk’ jeden, „bude platit
zas jen: Mlč a trp!“
79