ONI.

Petr Křička

ONI.
Zhrdali pravdou a věřili v lež. Zbožnili moc a smáli se právu. Z lebek a hnátů si vztyčili věž plemene pánů na větší slávu. Hůl ctili a pěst a otrocky vždy se klaněli ohně a železa síle. Sloužili Zlu. A teď hrozí se mzdy, dělníci horliví o temném díle. Svět zepsuli v žalář a dali mu řád krutosti, zvůle a pýchy a zlosti. Teď, pokrytci, na bílé beránky hrát by si chtěli a lísat se k Prozřetelnosti. 80 Zpupní a hrabiví, hloupí a zlí, vlást světu že budou, se chvástali kdysi. Teď třesou se v děrách, kam zalezly ty zbabělé myši, ty odporné krysy. Teď třesou se, bouře už slyšíce řev, ti, svévolně vítr kdo sili a sili. Teď vědí, jak chutnají slzy a krev, kdo smáli se, dokud jen druzí je pili. Kdo smáli se, sousedův pleníce dvůr, a smáli se, z rodné když líchy ho hnali, a ještě se smáli, ó stvůry všech stvůr, když mučili děti a popravovali. Dlouho se smáli. Teď přešel je smích a na srdce studená hrůza jim sedá. Leč zatím již, zváživši vinu a hřích, meč plamenný bohyně k úderu zvedá. 81 Zříceninami honosných měst jak bezdomí psi se teď o hladu plíží. I ve spánku děsí je zaťatá pěst odplaty přísné, jež blíží se, blíží. Hrozí se trestu a bojí se ztrát a často už do hlav se zoufale tlukou. Kdy však – a budou se vůbec kdy bát svých, nevinnou krví zbrocených rukou? Březen 1945. 82 POSLEDNÍ RADOST. Čerň vlhkých oranisk, modř dálek zšeřelá, kde k nebi žalují ty lesy zplundrované; a měkkost lichotná i zeleň nesmělá těch lánů hedvábných, kde klíčí žitko rané. Zde pod keř usedl si oráč k svačině, k zemi se zahleděl a přemítati jme se. Je zrno v bezpečí v tom klínu matčině a pole bohdá nám už Němec neodnese. Na drnu travnatém již rosné kapky schnou, jak slunce dubnové se valí modrou bání. A Jíra-chalupník zas rukou mozolnou se opřel o kleče a kravky popohání. 83 Ví, sám že úrodu již bude sklízeti, že jeho bude zas, co horký pot ho stálo; ví, že už odvléci ji nedá zvířeti, jež po šest hrozných let jak upír krev nám ssálo. Kéž požehnána jest a hojná! Zbude snad i skýva pro toho, kdo pro něj písně skládal, kdo věřit učil ho a nikdy nezoufat, kdo dal mu vše, co měl, a nemnoho jen žádal. Leč jiných písní pln snad bude nový svět a k pěvci zašlých let už nebude se znáti... Jak slunce, skrze mrak jež blesklo naposled, i tehdy nesmírná jej radost bude hřáti –: že po těch lučinách, zkad vod zní rozhovor, i v sadě rašícím, kde stkví se jara kvítí, že po těch skalinách, kde dumný šumí bor, řeč otců posvátná již navždy bude zníti – 84 ta řeč, jíž věren byl, ta řeč, již miloval, v níž spřádal dumy své a z níž své verše koval, již jako drahokam vždy brousil, piloval a jako zornici svých očí opatroval. Duben 1945. 85