POHÁDKA O HONZOVI

Petr Křička

POHÁDKA O HONZOVI Památce přítele Jana Štursy
Jak ptáček nebeský byl chud... Je chudý, tolik dát kdo může? Skřivánek vylít’ kdesi z hrud, a chytej! – Démanty a růže... A jak to boží ptáče prost byl srdcem dítěte i reka: je celé – sama poctivost a celé dá je za člověka. – – – 33 Na svatou Maří k půlnoci tam pod Plačkovcem tančí víly... Té duši není pomoci, jež zabloudí sem v onu chvíli. Snem těžkým bude chořeti, tajemným křižmem znamenána, a jako svíce hořeti, nezemským ohněm spalována. Hoho! Což nemá ze žuly náš chlapec odvahu a vůli? Spíš hory by se zesuly, než jejich syn by couvl v půli. A šel... Jak hora těžký byl ten život snu, ten život díla... Pak zrakem sochy políbil... A pak? – – – Pak unesla ho víla... 34 Teď jak ty hory věčný je... Honzíčku! Honzo! Naše stráně šípky a polní lilije strou na Tvé zkrvácené skráně... 35