DOMA
Potůček pádí a hrčí, křepelka dukáty sčítá,
šumí a praskají klasy, jiskrami poset je luh.
Stařenka v plachetce bílé „k božímu slovu“ mne vítá,
„jako když anděla potkám“, ještě mi dolétá v sluch...
Vítej, Horácko milé! Kaliny, šípky a lísky,
javory, jeřáby rudé, o vás verše jsem psal!
Myslivny ztracené v lesích, v lipách schované vísky,
mechem zarostlé tváře rulových skal!
78
Tak od srdce na světě nikde mi skřivánek nezazpívá,
tak nikde nepohladí mne douškou mateří mez...
Můj ty chudobný kraji, kde hospodář dívá se, dívá,
co vykouzlit z klůcku té půdy, zda políčko, palouk či les...
Vítej, domove, vítej! Zde lehko, veselo je mně,
tak blízké, tak známé je všecko, jako bych včera tu byl.
A přece po dlouhé odluce přijíždím z daleké země,
přes hory, doly a řeky, sta a sta mil...
S pomezí moře se vracím, z jiného, cizího kraje,
kde v jeteli nebzučí včelka, kde v žitku nehoří mák.
Květ jiný tam potěší oči, plod jiný se rodí a zraje,
jiný se plahočí člověk a jiný zpívá mu pták.
Do vln tam zapadá slunce, v parách z vln zpěněných vstává,
daleko široko nevidět stromu, jenž kladl by stín.
A nad pustou pastvinou písčitou rukama bezmocně mává
na půl již rozvalina a půl ještě větrný mlýn.
79
Na modré hladině zálivu sluneční skvrny se chvějí,
blyští a třpytí se o závod s oblaků měnivou hrou.
A stožáry kotvících lodí se lehounce kymácejí
jako ti osmahlí chlapci, když z krčmy k přístavu jdou.
Dva beránci černí a koník na pastvu vyšli si na luh,
bezradně stojí, vždyť tuhle krom bodláku nemá co růst,
a chromý, shrbený rybák suší si otýpku chaluh,
na břeh jak ony již vyvržen z moře neklidných úst...
Po vodách stříbrně-siných matka boží tam chodí,
dotykem chodidel svatých krotí divokost vln.
Ale ty skály a srázy a pláně sotvaže rodí
kručinku se zlatým květem, trávu slanou a trn...
Málo i pro skromnou ovci. – A člověku nestačí chleba,
jen ten je, moři jejž urve, a to má zaťatou dlaň...
Skoupě a s repotem dává. A leckdy ještě je třeba
manželem, synem či otcem platit mu daň...
80
Vítej, domove můj! – I tam však srdce mne volá,
kde s kamením, větrem a mořem se bije statečný rod.
I tam jsem doma, jsem doma, kde skála sirá a holá
jak země poslední výkřik se zvedá z pustiny vod...
Doma!... Ty tážeš se, proč? – Pohled na boží muka,
jež u polní cesty tu stojí, veliké oběti znak!...
Vždyť zde i tam ruku mi stiskne táž tvrdá, sedřená ruka,
a v oči mi pohledí zpříma chudákův zrak...
81