POSLEDNÍ DOPIS
Poslední dopis v zmatku horečném
píši ti, milá, bez ladu a skladu.
Je příliš málo místa v srdci mém
pro moji lásku a pro tvoji zradu.
Dnes do Vltavy skočím po hlavě,
bych klid a utišení našel dole.
V anatomickém zítra ústavě
ležet už budu na pitevním stole.
Ležeti budu ztuhlý, mlčící.
A s profesorem v odpolední chvíli
z prvního roku přijdou medici,
by něčemu se na mně přiučili.
Hrabati budou se v mých vnitřnostech
s nožíky v ruce, s viržinkami v hubě
a mluviti o různých hloupostech
a vtipkovat a smát se při tom hrubě.
Tak, dříve nežli přijdu do hrobu,
přec mohu něčím užitečný býti,
11
neb mnohou zajímavou chorobu
na mrtvole mé možno objeviti.
A z čeho strach jsem míval za žití,
tomu teď po smrti přece nevyhnu se:
můj mozek musí vědě sloužiti,
pečlivě uložený v špirituse.
Srdce mi vyjmou, a v něm, zkrváceném,
srdeční budou konstatovat vadu.
Nějakým hloupým, latinským pak jménem
pojmenují mou lásku a tvou zradu.
12