I. Po sarajevském atentátu
Ponurý na vše padá stín,
když nad říší se připozdívá.
A přízrak staletých už vin
se oknem do Schoenbrunu dívá.
Oknem se dívá do paláce,
kde na svých předků chladném trůně
zločinný, sešlý sedí vládce.
Duše i tělo něčím stůně...
Tělo se zvolna rozkládá,
a duší těžká chmura táhne.
Rozvratu dusná nálada
v ledové srdce časem sáhne.
Vzpomínka za vzpomínkou vstává
a v každé krev se temně míhá.
A unavená klesá hlava.
A v tmavém koutě Smrt už číhá.
„CoCo, přízrakupřízraku, chcešchceš, neznámýneznámý,
zde v podvečera mého chvíli?
73
Zní výstřely... To bratra mi
v Mexiku tenkrát zastřelili.
Já ničím nebyl ušetřen:
Má vina to? Či cizí vina?
Je pravda to, či je to sen,
že měl jsem kdysi také syna?“
Vládce se nehne skloněný
a nepohne se ruka zvadlá.
V tmu svítí pilník broušený,
pod kterým Alžběta kdys padla.
A zvolna z kouta setmělého
Smrt záludným se krokem zvedá.
A k vládci jde a vedle něho
na habsburský trůn tiše sedá.
A on ji vedle sebe tuší,
jest zvyklým jejímu již zjevu.
Výstřely málo jen ho vzruší,
jež rozlehly se v Sarajevu.
Pod kletbou svých i starých vin
staleté svojí dynastie
se Smrtí řídí, vládce stín,
osud dvojité monarchie.
– Pohaslým zrakem zkaleným
se v temné prázdno věčna divádívá.
A cítí, vše jak hyne s ním.
A nad říší se připozdívá.
1. července 1914
74