Svatojanská muška.
(Z illyrského.)
Zašlo slunce, denní svíce,
tmy pokryly pole, lesy,
aby lásky důvěrnice,
hvězdy, vyšly na své plesy.
A já čekal na milenku
podle dvora na ústraní;
tu zašustne cos v okénku
a já s hůry dostal psaní.
Toužebností hořím celý,
co mi píše moje milá;
ale tmy mně záviděly,
darmo tužba moje byla.
Ani měsíc vycházeti
nechce, to nebeské oko,
a hvězdičky, jeho děti,
ach! ty jsou mi převysoko.
140
A má tužba vždy se zmáhá
tak, že chtěl bych bez lekání
čísti slova ta předrahá
při hromu a při blýskání.
A tu v trávě a tu v kvítí
na mé štěstí prostřed sadu
křídlatý se hmyzek svítí,
zlatý zpředu, lesklý vzadu.
Chytím jej, a jak mé žití
milá mi ta muška malá,
neb jak sobě poraditi,
láska má mi pošeptala.
Živý plamének mi slouží
za svíci tu na papíře,
a co srdce zvědět touží,
odhalí mi malé zvíře.
Dík a chvála neskonalá
tobě, světýlko mé drahé,
ty hvězdičko luhů malá,
drobná jiskro lásky blahé!
Nelze se ti odměniti,
něžné zvířátko, leč písní:
tou chci tobě vděčen býti
za pomoc v té srdce tísni.
141
Ty jsi démant bohem daný
na ozdobu jaru, létu,
dílek slunce ponechaný
k potěšení trávě, květu.
Sama zlata záře mizí,
kde tvůj zlatý svítí plamen,
jakoby to v zlato ryzí
zasazený drahý kámen.
Ty jsi země zřítelnice,
den, jenž semotamo letí,
obraz nadzemské děvice,
již jen v noci lze viděti.
Bodejž ti vždy blaze bylo
na tvé pouti, muško drahá,
mednou rosou tě krmilo
milé nebe, země blahá!
142