ZLATÝ KOLOVRAT.

Karel Jaromír Erben

Okolo lesa pole lán, Oj jede, jede z lesa pán, Na vraném bujném jede koni, Vesele podkovičky zvoní, Jede sám a sám. A před chalupou s koně hop! A na chalupu: klop, klop, klop! Hola hej! otevřte mi dvéře, Zbloudil jsem při lovení zvěře, Dejte vody pit!“ Vyšla dívčina jako květ, Neviděl také krásy svět; Přinesla vody ze studnice, Stydlivě sedla u přeslice, Předla, předla len. Pán stojí, nevěda, co chtěl, Své velké žízně zapomněl; Diví se tenké, rovné niti, Nemůže očí odvrátiti S pěkné přadleny. Svobodna-li jest ruka tvá, Ty musíš býti žena !“ Dívčinu k boku svému vine „„Ach pane! nemám vůle jiné, Než jak máti chce.““ A kde je, děvče, máti tvá? Nikohoť nevidím tu .“ – „„Ach pane! nevlastní máti Zejtra se s dcerou domů vrátí, Vyšly do města.““ Okolo lesa pole lán, Oj jede, jede zase pán; Na vraném bujném jede koni, Vesele podkovičky zvoní, Přímo k chaloupce. A před chalupou s koně hop! A na chalupu: klop, klop, klop! „„Hola! otevřte, milí lidi, oči moje brzo vidí Potěšení !“ Vyšla babice, kůže a kost: „„Hoj co nám nese vzácný host?““ Nesu ti, nesu v domě změnu, Chci tvoji dceru za svou ženu, Tu tvou nevlastní.“ „„Hoho panáčku! div a div! Kdoby pomyslil jak- živ? Pěkně vás vítám, vzácný hoste, Však ani nevím, pane, kdo. jste? Jak jste přišel k nám?““ Jsem této země král a pán, Náhodou včera zavolán: Dám tobě stříbro, dám ti zlato, Dej ty mně svoji dceru za to, Pěknou přadlenu.“ „„Ach pane králi! div a div! Kdoby se nadál jak- živ? Vždyť nejsme hodny, pane králi! – Kýž bychom záslužněji stály V milosti vaší! Však ale radu, radu mám: Za cizí dceru vlastní dám; Jeť podobna druhé právě Jak oko oku v jedné hlavě Její nithedbáv!““ Špatná je, babo, rada tvá! Vykonej, coť poroučím : Zejtra, den se ráno zjasní, Provodíš dceru svou nevlastní Na královský hrad!“ „„Vstávej dceruško! již je čas, Pan král již čeká, bude kvas: Však jsem ani netušila Nu bodejž dobře pořídila V královském hradě!““ Stroj se sestřičko moje! stroj, V královském hrade bude hoj: Vysoko jsi se podívala, Nízko mne, hleďte, zanechala Nu jen zdráva buď!“ „„„Pojď již Dorničko naše, pojď, Aby se nehněval tvůj choť: budeš v lese na rozhraní, Na domov nezpomeneš ani Pojď jen honem, pojď!“““ Matko matičko! řekněte, Nač s sebou ten nůž béřete?“ „„Nůž bude dobrýněkde v chladu Vypíchnem oči zlému hadu Pojď jen honem, pojď!““ Sestro sestřičko! řeknete, Nač tu sekeru nesete?“ – „„Sekera dobráněkde v keři Useknem hnáty líté zvěři Pojď jen honem, pojď!““ A když již přišly v chlad a keř: „„„Hoj, ty jsi ten had, tys ta zvěř!“““ Hory a doly zaplakaly, Kterak dvě ženy nakládaly S pannou ubohou! „„„Nyní se s panem králem těš, Těs se s ním, kterak koli chceš: Objímej jeho svěží tělo, Pohlížej na to jasné čelo, Pěkná přadleno!“““ – Mamičko, kterak udělám? Kam oči a ty hnáty dám?“ – „„Nenechávej jich podlé těla, je někdo nepřidělá Radš je s sebou vem.““ A když již zašly za tu chvoj: „„Nic ty se, dcero , neboj! Však jsi podobna tam právě Jak oko oku v jedné hlavě Neboj ty se nic!““ A když již došly hradu blíž, Pan král vyhlíží z okna již; Vychází s pány svými v cestu, Přivítá matku i nevěstu, Zrady netuše. I byla svatbazralý hřích, Panna nevěsta samý smích; I byly hody, radování, Plesy a hudby bez ustání Do sedmého dne. A když zasvítal osmý den, Král musí jíti s vojsky ven: Měj se tu dobře, paní moje! jedu do krutého boje, Na nepřítele. Navrátím-li se z bitvy zpět, Omladne naší lásky květ! Zatím na věrnou mou památku Hleď sobě pilně kolovrátku, Pilně doma přeď!“ V hluboké pusté křovině Jak se tam vedlo dívčině? Šest otevřených proudů bylo, Z nichž se živobytí lilo Na zelený mech. Vzešlo náhle štěstí moc, Nynčko hrozí smrti noc: Tělo již chladne, krev se sedá Běda době, běda, běda, Když ji spatřil král! A tu se z lesních kdesi skal Stařeček nevídaný vzal: Šedivé vousy po kolena To tělo vloživ na ramena, V jeskyni je nes. Vstaň pachole, běž, je chvat, Vezmi ten zlatý kolovrat: V královském hradě jej prodávej, Za nic jiného však nedávej Nežli za nohy.“ – Pachole v bráně sedělo, Zlatý kolovrat drželo. Královna z okna vyhlížela: „„Kéž bych ten kolovrátek měla Z ryzího zlata! Jděte se matko pozeptat, Zač je ten zlatý kolovrat?““ Kupte paničko! drahý není, Můj otec příliš nevycení: Za dvě nohy jest.“ „„Za nohy? ajaj, divná věc! Ale chci ho míti přec: Jděte mamičko do komory, Jsou tam ty nohy naší Dory, Dejte mu je zaň.““ Pachole nohy přijalo, Do lesa zpátky spěchalo. – „„Podej mi, chlapče, živé vody, Nechť bude tělo beze škody, Jako bývalo.“ A ránu k ráně přiložil, A v nohou oheň zas ožil, A v jeden celek srostlo tělo, Jakoby vždycky bylo celo, Bez porušení. Jdi pachole k polici, Najdeš tam zlatou přeslici: V královském hradě ji prodávej, Za nic jiného však nedávej Nežli za ruce.“ – Pachole v bráně sedělo, Přeslici v rukou drželo. Královna z okna vyhlížela: „„Och, kéž bych tu přesličku měla Ke kolovrátku! Vstaňte mamičko s lavice, Ptejte se, zač ta přeslice?““ Kupte paničko! drahá není, Můj otec příliš nevycení, Za dvě ruce jest.“ „„Za ruce!? divná, divná věc! Ale ji chci míti přec: Jděte mamičko do komory, Jsou tam ty ruce naší Dory, Vyneste mu je.““ Pachole ruce přijalo, Do lesa zpátky spěchalo. – Podej mi, chlapče, živé vody, Nechť bude tělo beze škody, Jako bývalo.“ A ránu k ráně přiložil, A v rukou oheň zas ožil; A v jeden celek srostlo tělo, Jakoby vždycky bylo celo, Bez porušení. Skoč hochu, na cestu se měj! Mám zlatý kužel na prodej: V královském hradě jej prodávej, Za nic jiného však nedávej nežli za oči.“ – Pachole v bráně sedělo, Zlatý kuželík drželo. Královna z okna vyhlížela: „„Kéž bych ten kuželíček měla Na tu přesličku! Vstaňte mamičko, jděte zas, Ptejte se, zač ten kužel as?““ Za oči, paní! jinak není, Tak mi dal otec poručení, Za dvě oči jest.“ „„Za oči!? neslýchaná věc! A kdo je chlapče tvůj otec?““ – Netřeba znáti otce mého: Kdoby ho hledal, nenajde ho, Jinak přijde sám.“ – „„Mámo, mamičko! co počít? A ten kužel musím mít! Jděte tam zase do komory, Jsou tam ty oči naší Dory, je odnese.““ Pachole oči přijalo, Do lesa zpátky spěchalo. – Podej mi, chlapče, živé vody, Nechť bude tělo beze škody, Jako kdy prvé.“ A oči v důlky položil, A zhaslý oheň zas ožil; A panna vůkol pohlížela Leč nikoho tu neviděla Než se samotnu. A když byly tři neděle, Král jede z vojny vesele: A jak se máš, paní milá! A zdali’s pamětliva byla Mých posledních slov?“ „„Och! je v srdci nosila, A hleďte, co jsem koupila: Jediný mezi kolovraty, Přeslici, kuželcelý zlatý, Vše to z lásky k vám!““ Pojď se paní posadit, Upřeď mi z lásky zlatou nit.“ – Ke kolovrátku chutě sedla, Jak zatočila, celá zbledla Běda, jaký zpěv! „„Vrrrzlou to předeš nit! Chtěla jsi krále ošidit: Nevlastní sestru jsi zabila, Údův a očí ji zbavila Vrrrzlá to nit!““ Jaký to kolovrátek máš? A jak mi divně na něj hráš! Zahraj mi, paní, ještě znova, Nevím, co chtějí tato slova: Přeď paní, přeď!“ „„Vrrrzlou to předeš nit! Chtěla jsi krále ošidit: Pravou nevěstu jsi zabila, A sama se’s učinila Vrrrzlá to nit!““ , strašlivě mi, paní, hráš! Nejsi tak, jak se býti zdáš! Zahraj mi, paní, do třetice, Abych uslyšel něco více: Přeď paní, přeď!“ „„Vrrrzlou to předeš nit, Chtěla jsi krále ošidit: Sestra tvá v lese, v duté skále, Ukradla jsi chotě krále Vrrrzlá to nit!““ Jak ta slova král uslyšel, Skočil na vrance, k lesu jel; Hledal a volal v šíré lesy: „Kde’s Dorničko! kde jsi? kde jsi? Kde’s rozmilá?“ – Od lesa k hradu polí lán, Oj jede, jede s paní pán; Na vraném bujném jedou koni, Vesele podkovičky zvoní, Na královský hrad. I přišla svatba zase zpět, Panna nevěsta jako květ; I byly hody, radování, Hudby a plesy bez ustání Po tři neděle. A což ta matka babice? A což ta dcera hadice? – Hoj! vyjí čtyři vlci v lese, Každý po jedné noze nese Ze dvou ženských těl. Z hlavy jim oči vyňaty, Ruce i nohy uťaty: Co prvé panně udělaly, Toho teď na se dočekaly V lese hlubokém. A což ten zlatý kolovrat? Jakou teď píseň bude hrát? Jen do třetice zahrat přišel, Pak ho již nikdo neuslyšel, Ani nespatřil.

Patří do shluku

nit, len, příst, kolovrátek, cívka, přádlo, kužel, příze, nitka, vrčet

39. báseň z celkových 339

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. ŠTĚDRÝ DEN. (Karel Jaromír Erben)
  2. Chaloupka. (Emanuel Miřiovský)
  3. Krásná Vasilisa. (Vilém Ambrož)
  4. Přadlena. (Adolf Heyduk)
  5. 290. Letem, jakým na rejdišti Britan (Jan Kollár)
  6. Roztoužené ženy (Antonín Sova)
  7. Poesie. (Adolf Heyduk)
  8. V MĚSÍCI MÁJI. (Josef Václav Sládek)
  9. NA SMRT JEDNÉ TKALCOVÉ (Antonín Sova)
  10. Rudé listí. (Adolf Heyduk)