Všem slezským pozdrav. Píši ze žaláře,
na kousku blány črtám uhlem z louče,
co hlavou běhá, noc když mlčenlivá
se plazí zvolna kolem mojí cely.
Ze žaláře vám píši, staroměstští,
jak poselství mé skončilo zde divně,
a list vám nese starý jeden voják,
od pluku jenž se vrací k svému pluhu;
ten soldát u mé cely stával časem
a Slezan rodem, od Těšína prý je,
se mnou si někdy pohovořil o tom,
jak život teče dole pod Opavou.
A tyto chvíle kapkou vody byly
na jazyk spráhlý; dobrý muž to věru
ten posel můj, tož, bratři, pohosťte ho,
jak sám bych býval přišel místo něho.
A nyní slyšte, v královské jak tehda
mne uvítali slavné kanceláři.
Je Vídeň město, až se hlava točí,
jí rovného jsem nikde nezřel věru,
co panstva tady, kočárů co drahých
a jaké domy – z kamene jsou všecky –
co arkýřů a vížek rozmanitých,
že člověk hledět nestačí kol sebe.
A kancelář, hoj, to je teprv zázrak –
ten portál divný, z mramoru prý tesán,
a jaké schody! Obrazů co v chodbách!
A pánů všelikých, co na nich zlata!
To napadne vám, bratři, dovnitř že mne
nechtěli pustit, otrapa že prý jsem
a kdo ví co. A moc to dalo práce,
než na tolar se ulakomil portýr
a pustil mne. Tož chodil jsem a chodil,
až jakýs pán mne předved před kancléře.
Však bylo zle. Spis, jejž jsem s Čolkem zrobil,
mi odebrali, prý jsem rebel, láli,
a vy že všichni trestu propadáte,
že bouříte se proti Veličenstvu,
tož jasné Marii a Terezii.
A mám prý říci, kdo a kde se bouří.
Kdo by se bouřil? Magnáši nás bijí,
do pluhu roba zapřahají, krví
až potí se, a zemdlen pad-Ii na zem,
mu ranami zas pomáhají hore,
v den, noc se dříti, robit se a chvěti
před panskou zvůlí – což jsme synci z lesů,
co panské pálí? Tuláci jsme, lotři?
Své právo chceme, lidsky chceme žíti,
když robit – robit, zákon-Ii tak káže,
my poslechnem, však nikdo nemůž’ chtíti,
by sedlák pánům zvířetem byl pouhým,
tahounem v poli, bludnou liškou v lesích,
a Laryši a Vlčci, Matenklojdi
i Táfové že orat námi smějí,
jak škodnou hubit, když jim vzepřeme se?
Kdo rebeluje? Ten, kdo chce své právo?
My ctíme Marii a Terezii,
a za ni slezští synci krváceli
v přečetných bitvách, Prajs když táhl zemí.
To vyložil jsem pánům v kanceláři,
jak jsem to uměl. Po našemu řondím,
co v srdci je, to na jazyku také –
a byl jsem bit; prý rebel neposlušný
jak zmije syčí, dokud lískovka ho
a temná cela neukrotí trochu.
Co zmije by...! Já hájil naše právo
a pravdu mluvil, nic víc, nežli pravdu.
Což není, bratři, pravda nad císaře?
A to jsme rebeli, to rukou tvrdou
ku poslušenství prý nás budou volat.
Pět dnů jsem seděl v cele nad Dunajem,
pak dráb mě vezl do Opavy k právu,
zde sedím dlouho, naslouchám, zda větřík,
co od Těšína občas zafoukne sem,
o vás mi poví, že jste dosud pevni
na tom, co spolu usnesli jsme kdysi.
A je mi smutno, o tu pravdu chvím se,
co v při je naší utisknuta tvrdě,
a o to právo, co je nad Laryše,
nad Vlčky, Táfy, ba i nad císaře.
Já, Ondra Foltýn, píši ze žaláře
všem slezským pozdrav, slávu naší pravdě.
V mé kobce dusno, nad Opavou dusno,
jak před bouří by, loučka teskně bliká –
od vás jde bouře, bratři staroměstští?