Pánu Bohu dej, co božího je,
císařovo co, dej císaři,
nereptej, když na jatky snad vedou
tvoje děti z Hammelu krysaři.
Čertu svíci zapal, Bohu taky
a jist budeš požehnáním vším,
zvláště pakli zákon ctíš a vždycky
poddaným jsi státu nejtižším!
Na Rakousko nevypouštěj blesky,
milý synu, z oka zlostného.
Stát to vzácný. Darebáky pouští?
Do vězení zavrou ctnostného?
Daně platit! To je přece něco!!
Jak bys zvěděl, že jsi občanem?
Daň-li platíš, berní zve tě pánem.
Jinak hluch být musíš, slep a něm.
Klerus tady privilej má vzácnou,
s kudlou ras dře a on bez kudly.
Aby Krista člověk nezpomněl si,
censor bibli schoval do truhly.
Ba! I písmo svaté konfiskují!
Myšlének tvých slyším ohlasy.
Synu! Mlč! Jen slovem zavadíš-li,
cito poputuješ do basy!
Karieru chceš-li udělati,
synu, rozum vezmi do hrsti –
pravdy velkým pánům nikdy neprav,
hladíš-li je, hlaď vždy po srsti!
V úřadě buď vždycky opatrný,
tichošlápkům dneska patří svět,
do práce se necpi, povýšení
hleď si v potu tváře vysedět.
Politiku vyhosť rebelantskou,
věř, že nebude to na škodu,
drž se vždycky církve nejmocnější,
k malému se nehlas národu!
Dreadnought, dreadnought,
rozmilý dreadnought,
jak já tě zaplatím,
kde na tě ukradnout.
Na krádež paragraf,
v kapse už díra je.
Dreadnought, dreadnought,
kdo má tě, vyhraje.
Ej, já bych vyhrával
od holek hubiček
a tam ti vyhrají
na kočku zvoneček.
Dreadnought, dreadnought,
na minu naletí –
lpí na něm slzí moc
a mnohé prokletí!
Jemine, co, synku, zpíváš!
To se nesmí!
Ej, bozi vědí, jak to v světě chodí,
dnes přítel, zítra tebe zadáví,
snad včera ještě tebe laskal, hladil
a dnes už kyjem pere do hlavy.
Jak dávno tomu, „bratři“ s „Národními“
si svorné pěli, skvělé duetto!
Je Kramář pašák! Klofáč vůdce velký –
a dnes už bručí: Kartel? Nejde to.
Před rokem „Slovo České“ orgán vzácný
byl mladočechům. Nyní „Českého“
objevil „Národ“ velké darebáctví
a mladočeši řvou teď: melte ho!
Tak, synu, tak to chodí na tom světě –
kdo komu věřit může vteřinu?
Dnes tuhý kartel uzavřel jsi s kýmsi
a zítra poslední ti ukrad peřinu!
Milý synu, moudrost dar je vzácný,
nazbyt však ho leckdo nemívá.
Filosofi moudří tvrdí vždycky,
s utrpením že ho přibývá.
Čím víc bolů, tím víc zkušeností,
z nehod tvých se druzí učili.
Trp jen, užitečným chceš-li býti,
nelkej, bolest někdy mučí-li!
O kabát-li přijdeš, synu milý,
– což se leckdy v žití udá těm,
lidskost svou co na odiv vždy staví –
užitečným byl jsi hlupákem!
S vděkem kvituj, že nám osud štědrý
politických houf dal nezmarů,
per aspera co nás vlekou spěšně
od nezdaru vždy zas k nezdaru!
O poslední gatě půjdeme-Ii,
nepříteli můžem žehnati.
Čechy on i blahobyt ať vezme.
Moudrým dobře je i bez gatí.
Statky žere rez a zloděj béře,
moudrost na ceně však neztrácí,
ať se v městě co chce, jak chce děje:
nejšťastnější jsou vždy žebráci.