Je dávno tomu, leta letí,
jak vody horské kaskady
a s roky člověk tvářnost mění,
i sny, i svoje nálady.
Co bylo, nutno zapomenout,
že, slečno Stázi, pravda to,
co platno jara vzpomínati,
když sněhem všecko zaváto?
My byli mladí, důvěřiví
a oba plni illusí.
Však nejrůžnější, nejvznosnější
sny vyplnit se nemusí!
To poznali jsme oba, slečno,
náš románek byl bláhový,
však přece krásný, jak když plyne
po nebi oblak nachový.
A ptáci cvrčí v hustém četí
a ryby skáčou vysoko
a všude vůně, krása, pastva
pro sluch i čich i pro oko.
A v dálkách hory zvedají se,
jak pohádkových hradů tlum.
Že není princek zakletých tam,
to věru nešlo na rozum.
Oh, slečno Stázi, vzpomenete
si někdy ony na chvíle,
kdy oko bylo roztoužené
a srdce něhou opilé?
Na výlety do Šárky, Chuchlí –
zda vzpomenete, slečno, kdys?
Na večery ty rozjasněné,
kdy hvězdy plály nad tyrkys?
Snad zasmějete dnes se mládí,
snad neznáte už jeho vděk.
Však mně je těžko uvěřiti
na chladné zámky, bez princek!
To mládí, věru, pohádka je,
však život chladná vichřice –
i v máji někdy ostrý mrazík
navštíví naše vinice.
Tu moji spálil. Nu, co dělat –
pár hrozných chvílí prožil jsem,
mé hory mlhou zahaleny
a děsné chladno v srdci mém.
Ze zahrad chtěl jsem čaroděje
svou svůdnou princku vyprostit
a ona po hrách zasmála se,
„ne, s vámi, pane, nechci jít.
Je pravda, vaši mandolinu
jsem ráda někdy zaslechla,
však vaše píseň do srdce mi
hluboko nikdy nelehla...“
To lidský osud. Nu, co chceš víc,
zda nad osudem zvítězíš?
S mou Stází chodil pyšný lajtnant.
A moje srdce? Zvyklo již...
– a kdybys znovu hrála komédii
se srdcem mým, jež vichr touhy zčeřil,
a kdybys kol pat plazila se zmijí,
a uštkla, vím, že přec zas bych ti věřil!
A líbal bych ta ústa plná jedu
jak dřív, bez reptání a žalob, stesků –
a kdyby smrti šíp blesk z tvého hledu,
zas srdce své bych v cíl dal tomu blesku!