O, lituji těch očí ztracených,
jež hrobu tmám za oběť padly,
těch kadeří o krásných, zlacených,
a rtů, jež bez líbání svadly.
Jak idolů to trosky zvrácených!
Zde trup nehybný, stuhlý, schladlý,
ve zracích mojích, slzou smáčených,
je tma a tmy se kolkol kladly.
Na pohledy dva náhle vzpomínám,
na čarokrásných oček vzplání.
Och, lásku tlumenou jsem četl tam.
A lituji, že navždy zhas’ ten plam,
a ruček lituji, jež ani
jsem jednou nesevřel v své dlani...
Jen chtít a život promění se v ráj,
kde čarokrásné hvězdy planou,
kde život rozkošná je, sladká báj
s oblohou modře malovanou.
Když jaro přijde, květem voní háj
a v zamyšlení chodci stanou,
kde z keřů růží dýše lásky taj:
jen chtít a větry vstříc ji vanou!
My nevěděli ale, talisman
že slovo je, ráj otevírá,
když vlíbáno je v ouško růžové.
A přišel mráz a zlostný vichru van
květ zavál v chaos všehomíra.
A hloupá lítost srdce uklove...
„Princezno moje, vznešená jste velmi.
Já zřídka zřím Vás. Touhy přibývá.
Já chtěl bych látkou na vašem být šatě,
musselin lehký, krajka mizivá.
A kdyby Vaše ručka hladila mne,
ty nezapomněl víc bych na chvilky.
A kdybych víc si přát nesměl, přál bych sobě
batistem býti vaší košilky.“
Tu píseň znáte? Trouvér Tankret pěl ji
a zaslech král a hlavu srubnout dal.
Já býti králem, Tankreta bych k dvoru
růžovým poutem upoutal.
Dal princeznu bych hned mu za manželku
a království půl v bujném přípitku.
Kdo zpívat umí, hoch je věru dobrý
a dobrých králů bylo pořídku!
Tiše šumí les:
chceš-li, synku, užít štěstí,
užij ještě dnes!
Zítra třebas už
nebude co užívati,
všecko zhynout můž’.
Kdo byl chytrý z nás,
přitisk děvče ke své hrudi,
líbal zas a zas.
Já byl utopist,
snil a vzdychal, nedoved’ jsem
v knize lásky číst.
Chybu svou kdo zná?
Mojí chybou, že má láska
byla počestná!
Svět už taký je –
idealistovi děvče
vždy se vysměje!