Selské písničky.
l.
Mí předci zemi orali –
nad lány stvoly vlály,
nad nimi slunce sálalo
a skřivan zpíval v dáli.
Je těšil deštík májový,
neb chleba přidal kousek.
Nu, časem byla špatná žeň
a chléb pak jako brousek.
Však všecko předci přežili
a opět líp jim bylo –
muziky časem zahrály
a vše se veselilo.
Do kola hoch svou pannu vzal
a soused se sousedkou
se točí, dupá, v poskoku –
a báby řeči předou.
A kdo už stár je do kola,
ten aspoň v koutě sedí –
panenky krouží, v očích jas,
za nimi dědek hledí!
45
II.
O nevím, proč se lidský duch
po minulosti točí.
Svých předků chtěl bych orat lán
pod Hůrkou, na úbočí.
Do sypké země bořit pluh
a za ním třeba v skoku!
Mně zdá se, že jsem promarnil
už hezkou řadu roků...
Mně leckdo péro závidí
i šat, i skřipec zlatý,
a já bych měnil třeba hned,
za pluh a selské šaty!
III.
Bič zapráská, kůň poskočí,
pluh hlouběj zaryje se,
ba, vždyť je to jak na plese,
když třasák vzduchem třese.
A jde to jako po másle,
nu, ovšem tlačit znáš-li –
bez trochy bolu ani svět
se květem neokrášlí.
Kam přijdeš, všude námaha
a starostí jsou roje.
Pluh hlouběj zatlač do brázdy,
vždyť sobě oráš, svoje!
46
IV.
Už vidím pod lesy chaloupku svou,
pod starou, košatou hrušní –
na levo nahnutá, odrali ji
větrové rušní.
A kolem hubených políček pár –
vždyť k štěstí netřeba mnoho.
I kdyby někdo se chudobě smál,
nu, to je toho!
Kam hlédneš, poznal jsi kdejaký keř,
ováts’ byl kdejakým vanem.
A tvůj svět rozkošný – malý je snad,
však tys v něm pánem!
V.
Jsem člověk mírný, říkají.
Kdo dobrý, posměch sklízí.
Na hroudu svou však nenechám
si rukou sahat cizí!
Mám oči modré, bodrý smích –
na pažích sval však tuhý.
Od stodol svojich dovedu
hnát různé dobrodruhy.
A leckdy snes’ jsem trpký žert,
však nesnes’ vlasti hanbu.
Na otčinu mou kdo by sáh,
nu, tomu pomoz pánbů!
47