Kam létli jsme – už nevím sám,
jak dlouho – marně vzpomínám,
však náhle zřím – Ó bohové!
za inkoust krev bych chtěl teď mít
a verš můj právem by měl hřmít
v nadzemské řeči hromové –
Ó Musy, (jedna – málo zde,
všech devět prosím!) pomozte,
Ó pomozte mi, děvčata,*) – –
hnedky jasnozvučným trubačům jesti přikázal
v boj zuřivý Husity svolávati sličnokadeřné.
Ti přivolávali jsou, oni pak se sbírali nakvap.
Ihned jim se tu boj stal sladším nežli se vrátit
opevněných na vozích milené do vlasti rodické.
Jak zhoubný když oheň rozsáhlé hvozdy požírá
horských na hřebenech, a ze dálky se bleskoce záře –
tak vojsk táhnoucích třpytivý z kovu zázračného
blyskot podnebesím jasným do nebesky dorážel.
Teď vypravte mi Musy, Olympská sídla držící –
vyť jste rozenky boží, jsteť i při všem, všechnoť i víte,
my však zvěsty jenom, sami nic nevědouce, slyšíme –
tam kterací Husitův byli vůdci a vládci slovutní.
Jáť bych zástupy vojsk nevypočetl, nevyjmenoval bych
ni kdy deset jazykův bych měl, ni deset kdybych úst měl
a hlas nezlomný, a kdybych měl ze mědi hrudník.*)
Pop Rokycana tu nebyl, odjechalť k Chrudimi dálné,
kde lidmi nevlídnými byl tištěn Komers, bratr militký,
i psalť jest bratr Komers list bílý Rokycanovi:
„Přijď, bratře Rokycano, vyrvi mně z nástrahy vrahů,
jichž pěsti nebratrsky tiští mi duši i hrdlo,
pohostím já tebe královsky, bratře můj drahý,
beránka předložím tobě rudého jak pánev
ze mědi, dám k tomu purée z hrachovin a kompot,
i grošů bělounkých tobě dám kop na tré tisíc,
bělounkých grošů dobrých, že srdce zpleše ti v hrudi“.
Však nevyrval Rokycana Komerse z nástrahy vrahů,
ale beránka sněd i purée z hrachovin i kompot
i bělounkých grošů vzal kop na tré tisíc,
bělounkých grošů dobrých, že srdce zplesalo v hrudi –*)
„Jak když pták mlaďatům nedoperným sousto přináší,
jak je byl uchvátil, jemu pak samu smutně daří se,
tak též já jsem drahně nocí bez snů prolíhala,
dní mnoho pak krvavých jsem trávila vždy na bitkách,
co z toho prospěchu mám, že měla jsem strasti na srdci,
každou chvíli život v šanc dávajíc svůj na bojišti,“
tak zalkala Sybilla na výčitky kolkolem přátel –**)
divoce vřískl tu kdos, i chvěli se militcí bratří,
neb skřeky ty, ach, tuze známy jim byly...
však Morana nevrací, co byl pozřel její jícen,
a jen duch Sirotka Purgharta to vřeštěl bludný.
Jak vraha svědomí zlé na místo zločinu honí,
tak ubohý Purgharta duch odvyknouti nemoha
výkřikům v bratří boji – zjevil se na bojišti
a polekal vrahy i bratry krásnokadeřné – –***)