báseň bez názvu

Č. Folklor

– – – – – – – – – – – – a těžké vozy dunivě se vlekou po prachovité šedé smutné cestě, jež míří k Táboru. Je časně ráno. Do krajiny jen zarudlý svit padá, jejž vydychuje purpurový východ. Nad rybníky se mráčky bílé mlhy v kotoučích rozvalují; tráva lučin poléhá tíhou rosy; listoví lip, jež alejemi stojí podle cesty, je svěšeno a vlhko; blízké chlumy své černé hlavy zahalují parou; je nebe světle šedé; skřivanů pár trylkuje hlasně v chladném svěžím vzduchu. Na vozech ticho. Boží bojci spějí snem spravedlivých. Vozkové též dřímou. A moudří koně bez pobídek klušou jak za formanských starodávných časů tou známou cestou k Vídni. Bratří stráž konající do plášťů se choulí [105] a dívají se ospalými zraky k hasnoucím bílým chvějícím se hvězdám. Na východě nad hlavou holé skály se vyhoup’ sytě rudý proužek slunce a sedí na balvanu jednom tmavém jak kardinálská čepička. A stoupá a roste, žloutne zářnou barvou zlata a miliony jeho světlých šípů probijí mlhy, hoří v kapkách rosy, luk květy otvírají, na vodách se slnivě lámou. Krajina teď leží v svých sytých barvách. Dvojnásobnou silou skřivani pějí, koně božích bojců řehtají radostně, a spící bratří se probouzejí. Sybilla též vstala a roztáhnuvši široko své ruce, leb zahalenou točí k tváři slunce, že zdála se být Hebrejem kýms starým, jenž do pramene zářivého světla svůj vrhá zdrav. Též Turkem mohla zdát se. Však pozdrav ne, ne modlitby či prosbyprosby, než velké věštby hřímajícím hlasem Sybilla pěla, bratří poslouchali: „Rodáci, bratří, Češi, slyšte mne! Svou duši vydech už pán z Nalžova, a my, jež přítelkou jsme byly mu, chcem’ věnovat mu posmrtných pár slov. Chcem pohřbiti jej a ne velebit. Co lidé zlého činí, žije po nich, čin dobrý bývá s kostmi pochován, tak budiž s Nalžovským. A requiescat! 106 Snad jednou příště šířej zmíníme se o tom a onom, dnes však s Gladstonem na nebožtíka zvolat musíme: Ruce pryč! Neboť zářné komety a rudé hvězdy zhoubu věštily, a k ránu noci jsou vždy nejtmavší. Jak nezalkat tu veršem Vergila: fuimus Troes, fuit Illion!... Než vůči klepům, bídným pomluvám jdem cestou svojí klidně, pevně dál. Kdo štěká, pes je, musí do boudy! A svatý hlahol velkonočních zvonů nám Allelujah v srdce nasype, a buďme svorni, neboť kapka malá svým častým pádem kámen proráží, a tré to prutů podal Svatopluk svým synům ničemným. Též dějepis o recích mluví, kteří na počet ne četní byli; také diamant má nejvyšší vždy stupeň tvrdosti. My slibme si, že svatý zápal ten chcem ochraňovat v srdcích horlivých, než zavřem k poslednímu spánku zrak, buď heslem naším: Excelsior! vždy. Nox erat, Horác pěl, však autor týž též spasné napsal: Nonum prematur, a proto živlům a zlým mocím vzdor na hlavu šlápnem svého osudu, v prach zdeptavše noc černou srdcí svých. Nám věru trudný los pad za podíl, my neuzřeli ohnivý ten vůz, jenž Eliáše odvez k nebesům, nám egyptských těch sedm tučných let je pohádkou. Však pyšní andělé 107 pod mečem zhynou Gabrielovým, a pokolení toto rouhavé již nezná Josefa. Jak velký náš a bohem pomazaný poet pěl: Kdeže mám prvně pluh svůj zasadit? tak vzdycháme dnes. Ale naději přec máme tu, že mrak se rozdělí a modrým nebem svitne jitřenka!“ Pohnutí bratří potakali hlavou. Jen hejtman roháč jaksi zamrače se (on nebyl přítelem žen, věřit nechtěl ve proroctví a čáry, kouzla skrytá), svůj historický vytáh kolovrátek a zkoumal válce. Dobrý hejtman roháč jak jiný kdos psa, papouška neb ženu, po leženích a bitvách vlekl s sebou svůj ruční flašinet (jej odebral kdys padlému druhu) věčně, vytrvale a v krutých bitvách na podiv všem vrahům a svojim k hrůze hrával chladnokrevně vše, co jen mohl. A moh’ to, co měl jen. Dva válce: jeden o sbratření s Rusy (to fantastická byla melodie) a druhý: jazyková nařízení (hromová hudba plna přesvědčení). Ach, hejtman roháč míval kdysi kdysi též třetí válec... „Pražákem“*) jej zvali... ––– *) „Pražák“ – co tím básník míní nevíme. Snad jest to metafora, jež chce naznačiti, že hejtman měl na nějakého Pražáka svrchu. Ve „Slovníku naučném“ našel jsem sice: Dr. Alois Pražák – ale ten byl rakouským ministrem v XIX. století a je vyloučeno, že by byl totožným s Pražákem ze století XV. 108 však v jedné bitvě zlostný jeden shrapnel pad vypočteně, „Pražáka“ mu rozbil. A tehdy hejtman rval si vztekem s hlavy kučery bujné, truchlil pro „Pražáka“, nejedl, nepil, třetí den by býval už pošel jak lev Heřmana kdys z Bubna v balladě Macháčkově, než hlas povinnosti jej volal k žití. Časem uklidnil se 109 a spokojil se těmi, jež mu zbyly.) Trnuli bratří, že snad přehraje jim prvý či druhý (z paměti vše znali), než hejtman prohlíd, vyfoukal je trochu a zavřel v kufřík. Za to Sybilla se rozpřáhla k novým průpovědím věšteb: Je nového cos... Bratří, slyšte mě! Vstoup nový hejtman v čelo cizích vojsk, Kazimír Neplaval! On z dálné země sem přišel, srdce jeho bílý list, kde není záští k vojům Tábora – než lid náš boj chce, neústupný boj a proto bojem odpovíme jen! Nám svatá práva uznal Neplaval, ne proti nám, on s námi chtěl by jít, má za první nás bojce v Evropě, a s nimi styk prý byl by mu jen ctí – než boj, boj! volá bodrý český lid, a my musíme boj ten bojovat! Na minulost, kdy přezírali nás a zvali bandou žhářů, lupičů, kdy urážka a hanba, ústrky všem božím bojcům dány za úděl – na minulost tu pevně Neplaval chce hodit závoj zapomenutí, tabula rasa má teď ona být, – než český lid chce boj až do krvekrve, a proto veďme boj ten krvavý! I podhejtmana Albu Neplaval chce v usmířenou dáti nyní nám – a víte, bratří, čímže ten nám jest, a čím byl všemu lidu českému! On ani dítek školních nešetřil, 110 on bystrých junů život potemnil, vlast naši jako Vandal spustošil a marianskou svatou houfnici byl by nám málem býval vzal už v plen! Než Neplaval cit maje pro právo chce v dobré vůli vydati ho nám – však lid náš bojem odpovídat chce a bojem Neplaval zví odpověď.“... Jak hrách veliké slzy řinuly se Sybille z očí... Rokycana houk však: „Pak ale sláva Neplavalovi!“ a bratří všickni řvali: „Sláva, Sláva!“ A hejtman Pacák tiše zabručel si: „Tak vida tuhle mršku sybillinskou!“ A bratr Schulz zře tajně do Brandesa zamumlal zlostně: „Vždyť jsem tušil hnedlehnedle, že proroctví to zas je plagiatem a docela pak anachronismem. Tu je pramen: Caesar, třetí akt a druhá scena, řeč Antonia; to však napíše přec až za dvě stě let asi básník Shakespeare. Sybilla hloupě kompromittuje nás – bůh naprav to i ji – –“ V tom temný dusot sem zaleh z dáli. V konci horizontu se skryla cesta v ohromný sloup prachu, jenž rost a rostl do šířky i hloubky a blížil se. A z mraku toho duní krok statisíců, hromná jakás píseň, jež odrážena skalami i zemí až k nebes klenbě dolétati zdá se. 111 Strach před neznámem pad na boží bojce. To jistě není vojsko Sigmundovo! Však za to koně hlučně řehtajíce své svaly vzpjaly, pádily teď s vozy radostně vstříc do sloupového mraku. Zem duní. Kraj je naplněn též prachem. I slunce září už jen jak kus plechu. „Kdož jste boží bojovníci a zákona jeho, prostež od boha pomoci a doufejte v něho – že konečně s ním vždycky zvítězíte.“ A hrozné neznámé se blíží. Z mračna už vystupuje statisíce postav. „Nepřátel se nelekejtenelekejte, na množství nehleďte; pána svého v srdci mějte, proň a s ním bojujte a před nepřátely neutíkejte.“ A v čele jich kdos jede na bělouši v kyrysu lesklém, v pravé ruce palcát, helm s hřebenem mu kryje velkou hlavu. Praporce rudé nad zástupem vlají – ach, otče Žižko! Úzkosti řev z hrdel vzlet božích bojců... Jak blesk hejtman roháč mladistvým skokem shoup’ se na zem s vozu, odvrhl helm i palcát, pravou rukou si přidržoval havranní svou kštici 112 a pádil jako rychlonohý zajíc zpět prašnou branou ku matičce Praze. A zástup stanul. Moře hlav se vlní širokým prostorem. To muži, ženy, děti zažloutlých lící, vpadlé zraky plají hrozivým ohněm, hrubé silné pěsti se pozdvihují, červenými cáry na holích nesenými vlaje vítr. Povyjel Žižka. Sivým jedním okem na vozy pozřel! „Kdo se odvážil z vás,“ hněvivým hlasem ptá se božích bojců, „mé vozy vzíti?“ Ticho, hrozné ticho. Šťouch Rokycana drkotaje zuby do bratra Grégra, bratr Grégr leže přitisknut tváří k tuhé fošně vozu ukázal ani nehýbaje sebou na bratra Adama, jenž tiše skrčen oběma rukama si drže ústa úzkostným okem hlédl po Sybille. Obrovská panna schoulena však v klubko měřila zrakem vytrženým výšku, již skokem před tím prolet bratr roháč a šeptla s děsem „Krvavý ať Tuma!“ Tu křikem, kterým ten řve, jenž se bojí, řve Tuma Krvavý své tělo týče: „Hrdino boží, bratře, Gambetta jen a Boulanger se smějí rovnat trochu tvé slavné výši. Vozy tvé jsme vzali co dědictví, jež zanechal’s svým dětem. Jsme krev z tvé krve. Bojujeme za vlasť a rozbíjet chcem, jak ty, lebky vrahům. 114 Je národ s námi. Svobodu mu chceme a dobré časy nazpět vydobýti jak Unie má nebo Uhři –“ „Dosti pustého žvastu!“ zahřměl Žižka znovu. „Ne, otče, dosti,“ Tuma Krvavý dál jal mluviti se, „nutno říci tobě, že v nepravém ses táboře teď ocit; kdož s tebou jdou, to ničemná je chasa, to Milotové z Dědic, CatiliniCatilini“ („a filosofi samovraždy,“ Schulz šept) „a filosofi samovraždy, lotři, to proletariat, jenž hlučně hlásá, že vlasti nezná; sedláci pak hloupí, jenž nerozumem o své statky přišli; a rýpalové nedoučení, jenž dokázat chtějí, že víc platí chleba než ideální národnostní statky – ničemná rota, čeládka to pustápustá, jež probít, zničit hodlá velký odkaz, národní statek, otci zanechaný, a zbabělost svou ověšuje cárem, pláštíkem hloupé ovčí humanity – jsi zklamán, otče, vstup do naší řady!“ Modravá žíla vystoupila v čele Žižkovi. Zástup hněvně hlučel za ním. „Jak, papeženci, vy že moje děti? Vy tyránové desetkráte horší než nepřítel náš, vy že moje děti? Vy krev má? Kdy já lísal jsem se k Římu? K jednotě panské? Kdy já kompaktata 115 jsem nosil v kapse? Kdy já odháněl jsem hladové, bídné od svých čestných vojů? Šosáci břichopasní, cože vlast vám? Vy, moje děti! Hromy boží do vás!“ V návalu zmužilosti Tuma kývl na svoji káru. „Tož věz, starý slepče, i bez tebe že dovedeme býti!“ A pravicí hráb’ do plného kalu a zdvih ji – – Palcát Žižkův švihl vzduchem a děsný křik se rozhlaholil krajem, sta a sta postav vydralo se vzhůru na vozy, a teď zaduněly rány, praštění kostí, srdcelomné řevy – pak bylo ticho. „Mrtvé shoďte dolů:“ Bezduší bojci proletali vzduchem s roztaženými klátivými údy a dopadali na zem jako žáby. Tak leželi tu. Špikovaní šípy v mohutných břichách, s všemi nadějemi, vší slávou, velebou a důstojností – a velké mouchy sedaly si na ně, a to byl konec... Ó ty princi dánský, ó Hamlete, jen ty bys moh tu řečnit, nad těmi Polonii historie – já nemám slov, ni nadšení, ni chuti... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – „A jménem páně ku předu teď, děti!“ 116 Řad vozů dal se v pochod. Prach se zved. Z hluboka píseň rozhlaholila se a rozlévala v šíři se i dáli po chlumech, lukách, nivách, po vesnicích a městech, lesích – hlučné echo všude 117 ji vracelo a chytalo zas znovu až celá zem jí dýchala a pěla...*)