Stál jsem mezi mrtvolami,
svěží byl kol vzduch –
najednou se, dobří bozi –
zjeví zas můj druh.
Chlupatý čert vedle stane,
ruce sobě mne:
„Děkuji ti, bože milý
za spasení své!
Vykoupen jsem, klidně vrátím
zas se k bratřím svým,
kéž jen, bože, bude možno,
rád se odvděčím.
Rád teď budu v zimě, mrazu
na trhu zas stát,
rád se nechám uličníky
zase kupovat.
Za těch pár let zblb jsem skorem
z těch všech hloupostí –
však je konec, sláva tobě,
bože s výsostí!“
Poskočil a vytáh šátek
odkuds’ od pasupasu,
–––
*) Netroufali jsme si a netroufáme dosud poznamenati k této kapitole ničeho. Jen malou poznámku: nejsou tito „boží bojci“ totožní naposled s oněmi Adamity, které Žižka pobil? Pronášíme jen domněnku, otázku – netvrdíme ničeho apodikticky; na nápad ten nás přivádí udání místa: u Tábora. Adamité byli pobiti u Tábora též.
118
na zem pěkně rozestřel jej
k mému úžasu.
„Co to bude, brachu milý?“
já se čerta ptám.
„Ptej se: co je – a to vidíš,
šátek rozkládám“.rozkládám.“
Rozložil a začal snášet
bojce do něho:
nový zázrak! Každý byl tak
tvaru malého,
jako hračky, jimiž děcko
vesele si hrá –
každý bojec scvrklý, drobný,
loutka bezduchá!
„Tvoji reci! Teď je vidíš
v pravé podobě!
119
Tak jen ležte, pimprlata,
hezky na sobě!“
„Co s tím počneš?“ ptám se dále.
„Odnesu to k nám,
otec Satan přehlídne to,
pak to v plamen dámdám.
Vždyť to lepší je než dřevo,
a v nynějších dnech
víš, co peněz promrhá se
jenom v polenech!
A už na šátku mu leží
těla veškerá,
má tam Tumu Krvavého,
Grégra, Špindlera,
Sybillu i Rokycanu –
všecky už tam dal –
najednou však – zase zázrak! –
bratr Tuma vstal!
Protáh se a vesele plác
ruku o ruku:
„Palcát mi nic neudělal,
já jsem z kaučuku!
S bohem, bratří! Čerte, pusť mě,
neztratíš snad nic,
však já bojem zabývat se
nebudu už víc.
Půjdu nyní k Národnímu,
s Mošnou promluvím,
snad přepustí něco úloh
schopným rukám mým.
Snad že on se k ubohému
tvrdým nestane:
snad mi dá hned principála
z naší „Prodané“.
120
Už jej třímá třicet roků,
mám též třicítku,*)
pro mou činnosť nemůže mít
Mošna výčitku.
Budu řvát a poskakovat
takhle, čerte, tak“
(A Krvavý Tuma skákal
poule směšně zrak).
„Pensijní fond též snad bude
vzhled k mé práci brát,
třicet let mých mezi bojci
bude počítatpočítat,
jako bych byl u divadla
býval jaktěživ
a hrál toho principála
lidem na podiv!“
„Pašol!“ čert řek, „jdi si, bratře,
kam tvá duše ždá –
jeden víc či jeden méně –
to nic nedělá!“
Poskočil si dvakrát, třikrát
starý Husita –
kéž jej jenom dobrý Mošna
vlídně uvítá!
Tu však Sybilla – též zázrak,
vlastně zázrak ne! –
už jak matematik znal jsem,
že to nastane!
pozorně se vyvinula
z nitra uzlíčku:
„Mně nic také vlastně není,
pusť mě, čertíčku!
–––
*) Vidno, že Krvavý Tuma 30 roků husitoval.
121
Jako bratr Tuma chci též
v ústraní kdes žít
a minulé svoje žití
hledět napravit.
Poctivě se budu živit
na vesnici kdes,
za tebe prosby vysílat
k bohu do nebes.
Hleď, vždyť já jsem v jádru vlastně
tvor tak nevinný,
122
budu jim i nyní zvenčí
na své staré dny.
Principiis obsta! řekl
Horác, plný dum,
překládával jsem to vždycky:
Vzdoruj principům!
Ba, jen hloupostí byl hloupou
ten náš boj a vztek –
v traktátech já rozhlásím to
světa v okrslek.
Nechci více slyšet o tom;
ty však pravdu máš,
že si čeládku tu trhlou
moudře sesbíráš.
Půjdu někam do zátiší
v dálnou vesnici,
dám se najmout na funusy,
žena plačící.
Karty budu vykládati,
kravám čarovat,
porodnický kurs bych mohla
také studovat.
Víš, že latinu znám trochu,
mluvit také znám – –“
„Těžko, holka,“ čert ji přetrh,
„tebe nenechám!“
„Ale pusť ji,“ pravím čertu,
„prosím o to též!“
„Pak ale jen na tvou prosbu!
Pašol, holka, běž!“
Jen se v cestě zaprášilo.
Panna Sybilla
z místa neštěstí a hrůzy
v dálku pelila...
123
„Dosti,“ čert řek. Svázal ranec
pevně uzlíky,
přehodil jej přes rameno,
nebyl veliký.
„Adé, brachu,“ dal mi pracku.
Už jsem nezřel jej –
po tom všem se rozloučit moh
věru dojemněj’!
– – – – – – – – – – – – – – – – –
Byl jsem sám. Čert bojce odnes.
O čem psáti dál?
Vždyť ten taškář s mými reky
též mi látku vzal.
Ale jak on, tak i já jsem
v duši vesel byl –
zív jsem pouze a tím ze sna
jsem se probudil.
124
MALÝ DOSLOV BÁSNÍKŮV.
Všem pánům anonymům a pseudonymům ve všech koutech naší vlasti, kteří se obětavě po čtvrt roku snažili zásobovati autora věcmi, vztahujícími se prý k jeho básni, jako jsou: sdělování privátních historek ze života popisovaných tu reků, citování „opravdových“ výroků, líčení schůzí, kritika osob, šatů, chůze, názory na různé akce a hlavně vtipy – kvituji tuto příspěvky a podporu jejich. Neužil jsem sice ani jediné věty z bohatého materiálu toho, ale plní mě nadšením ta šlechetná ochota, vřelé účastenství, nežistnánezištná pomoc, s jakou dobří lidé hledí usnadniti spisovateli práci tak nevděčnou, jako je dnes historické epos... Či je to snad mnohoslibné svítání zlatého dne naší poesie vůbec?...*)
–––
*) Zvláště důležitá poznámka: Zde vidno, jak povstala na př. Illiada, Nibelungy. Takový básník začal psát, rozhlásilo se to mezi lidmi, ti psali básníkovi vše, co o jeho recích věděli, a on jen potom vymyslil k tomu rýmy. Tak jsou staré historické básně skutečnými dokumenty historickými. Náš básník poslaných mu příspěvků, jak vidno, neužil, patrně toho věděl o svých recích dosti sám.
[125]