CESTOU
S hory jsem sešel a srdce mé
chvělo se, chvělo.
Zmrazeno smutkem samoty
prudce mne rozbolelo.
S chladnými mraky se bratřilo,
vzduchem jež táhly,
zatím co prchal navždycky
celý svět neobsáhlý.
Ale já horce jsem zatoužil
po slunce plání.
Zde jsem, zde stojím, pokorně
hlava se sklání.
[13]
Oči mé dychtivě zaplály
přísvitem novým –
vím, léta jsem bloudil nevida
záhonem liliovým,
po růžích šlapal jsem krvavých
na záhon zkvetlý.
Z mlhy a bludů jdu pozvolna
tichý a vděčný a světlý.
[14]