PÍSEŇ ZA LETNÍHO DNE
Na svahu hory ve slunečních dnech
o tobě snil jsem... Stojíš přede mnou.
Vlas v rozpuštěných padá pramenech
a kolem úst máš vrásku tajemnou.
Tak přišlas ke mně dnes jak zjevení
v bělostných šatech v horskou paseku.
A stojíš tiše v slunka plameni,
dar nejsladší, jenž poslán člověku.
A vím a cítím: tělo plane ti,
a vím a cítím ňader toužný zdvih,
a vím a cítím: ve tvém objetí
žár sluneční by šlehl do žil mých.
[23]
A ruku vztáhnu-li, hle ztrácí se
ten zázrak přeskvělý. Jen zavřeným
tě zrakem vidím v sladkém obryse,
jsi přelud, bílý oblak, chvějný dým...
Na svahu hory v moři zeleném
o tobě snil jsem. Byl to krásný sen.
Žár slunce bil mne plným plamenem
a horský kraj spal jako opojen.
[24]